Hodoporicon aneb humanistická etnografie Čech

Souhlas s předpřispěvatelem, Jeníkovo líčení je velmi sugestivní a zejména by jej mohli ocenit severozápadní Češi, jejichž dávné předky popisuje neodolatelným způsobem. Výborný Dvořákův překlad pasáží týkajících se pobytu v Čechách s kvalitním komentářem ovšem vyšel poprvé již v roce 1975.

Výbor z Hodoporiconu vyšel v překladu Eduarda Basse za 1. republiky a je to tak úžasné čtení, že mi ho již před lety někdo nevrátil. Cestujete v čase ( v tomto případě nejde o frázi)a ocitáte se na dobrodružné pouti chlapce uneseného potulnými studenty (spíše vandráky)v prostředí dosti exotickém, mezi českými kacíři. Únosci moc vzdělaní nejsou, takže si vybírají školy v českém (tehdy ještě i jazykově českém) pohraničí, tam vegetují a malý Johanes jim musí posluhovat a žebrat neznajíce česky. Z toho vznikají různé humorné situace. Tehdejší Češi žijí dost svérázně, ale mentalita je takřka totožná jako ta naše dnešní. Hrdina se dostane do šlechtických služeb, To je prostředí také výrazně zemité až humusácké, nakonec se mu ale podaří vrátit domů a po letech, jako starý františkánský mnich sepisuje svůj Hodoporicon. Radil bych, udělat něco s tím podtitulem. Vyprávění je dosti čtivé (je to na film) a bylo by škoda aby si knihu koupili jen badatelé v humanistické etnografii.