O rodičích a dětech

(...) V jejich hovoru, který je stále čímsi přerušován a znovu pak zase navazován - jak to na takových mužských toulkách bývá - se v zadním plánu ozývá vědomí, že počet jejich setkání je již pomalu vyčerpán, ovšem to je tu přítomno jen jaksi mimochodem, jen jako sice neodbytné, ale nepřípustně sentimentální faktum. Ti dva se mají rádi, přitom jejich nevyřčená touha po sobě se projevuje v neustálém nervním napětí. (...) Tato mužná citovost, v současném umění tak výjimečná, je nakonec vlastním jádrem Haklova psaní, i když se může na první pohled zdát rozbité do anekdotických střepin. Ale důležité je to, co je v něm konstantní: že se lidé stávají sami sebou teprve ve vztazích k jiným lidem a ty že je třeba stále hledat.

(...) Haklova třetí prozaická kniha je sevřenější a komornější než předchozí dvě. Vývoj v psychologii obou postav zaznamenáme především díky působení jimi konzumovaného alkoholu. Mizí vzájemný ostych a hovor nabývá na upřímnosti i intimitě. Současně ale tím více vystoupí na povrch věkový rozdíl i zasuté bariéry. Emil Hakl opisuje své texty ze života a jsou to příběhy čtivé a čtenářsky atraktivní. Platí to i o jeho nejnovější próze.

(...) "Rodiče a děti" ukazují, že Haklova síla spočívá ve vytváření čistě osobních obrazů okolního světa, se zpomaleným plynutím času, v zachycení velkých dramat na miniaturách upachtěné všednosti, plného pocitových odstínů. K tomu však Hakl potřebuje dostatečný prostor pro svou autorskou řeč. Když se však o něj nechá připravit svými postavami, poznáváme z něho samého, jak se nám představil před dvěma lety v debutu Konec světa, tentokrát jenom část.