Kniha Řeči řeči - obálka

Řeči řeči

Autor: Boyle T. C.

Doporučená cena: 348,- Kč

přejít na detail knihy

Ukázka z knihy

 

JEDNA

 

Měla zpoždění. Pokaždé měla zpoždění, byla to její slabost, moc dobře to věděla, ale nemohla najít kabelku, a když ji konečně objevila (pod modrou manšestrovou bundou na věšáku v předsíni), zase neměla klíče. Měly být v kabelce, jenže nebyly. Udělala rychlou okružní prohlídku bytu, pak druhou, třetí – než ji napadlo podívat se do kapes džínsů, které měla na sobě včera, ale ty jsou kde? Na toust nezbyl čas. Nic, žádný toust, žádná snídaně. Došel jí pomerančový džus, máslo i tavený sýr. Noviny na rohožce byly jen další překážka. Káva teplá jako chcanky – je to ten správný výraz? Ano, káva teplá jako chcanky z umolousaného hrnku, letmé překontrolování rtěnky a účesu ve zpětném zrcátku a už řadila zpátečku a couvala na ulici.

Možná okrajově zaznamenala dodávku, která prolétla v protisměru, strakatého psa, očmuchávajícího skvrnu na kraji chodníku, postřikovač, rozprašující světlo v tříšti třpytivých kapek, ale neodbytný tep adrenalinu – nebo nervů? – jí nedovolil se soustředit. Ke všemu ji ještě oslňovalo slunce, kde má sluneční brýle? Měla pocit, že je zahlédla na toaletním stolku, lapené v chapadlech korálů a řetízků – nebo ležely na kuchyňském stole vedle banánů – a napadlo ji, že by si s sebou vzala banán jako rychlou svačinu, draslík a vláknina, ale pak to zavrhla, protože k doktoru Stroudovi bylo vždycky lepší chodit na lačno. Vzduch. Vzduch ji nasytí.

Spěchat, chvátat, kvapit, různé kořeny, stejně neradostný, tísnivý podtext. Nemyslelo jí to. Byla vystresovaná, měla zpoždění. Když dojela na stopku na konci bloku, projela jí kratičká vlna vděku, protože nebylo komu dávat přednost. Leč v okamžiku, kdy nepatrně zpomalila, sešlápla spojku, hbitě přeřadila z neutrálu na dvojku a přidala, zahlédla policejní hlídkový vůz, zaparkovaný hned za křižovatkou, ve stínu velkého terénního vozu.

Čas jako by se zastavil – nehybný policista za volantem, její prosebné, vysvětlující oči – pak už naštvaná na sebe projela kolem něj a sledovala, jak se pomalu odlepuje od chodníku a zapíná maják na střeše. V tu chvíli vnímala celý svět prostírající se kolem, palmy s kmeny šupinatými jako ananas, z nichž se olupovaly průsvitné sukénky, obrněné houštiny juky, plazící se po úbočí kopce, žluté a rudé skály, modrošedý pickup, který zpomalil, aby se na ní popásl pohledem, když zastavila na prašné černé krajnici, pod níž klesaly řady střech, pokrytých taškami ke vzdálené, zpěněné modři Pacifiku. Žádný spěch, teď už nikam nespěchala. V postranním zrcátku viděla, jak policista – dopravák – otevřel dveře, popotáhl si opasek (tak to dělali všichni, jako by díky opasku s pepřovým sprejem, pouty a revolverem s černou pažbou už ani nepotřebovali policejní odznak) a toporně se vydal k jejímu vozu.

Řidičák i doklady od auta už měla v ruce a podávala mu je jako smírčí obětinu, jako znamení pokory, ale on si je hned nevzal. Něco říkal, rty se mu pohybovaly, jako by žvýkal kus chrupavky, ale co to bylo? Řidičský a technický průkaz ne, jenže co jiného to mohlo být? To, co svítí na obloze, to je slunce? Kolik je druhá odmocnina ze sto čtyřiačtyřiceti? Víte, proč jsem vás zastavil? Ano. To bylo ono. Věděla proč. Nezastavila na stopce. Protože pospíchala – notabene k zubaři – a měla zpoždění.

„Já vím,“ řekla, „já vím, ale…zpomalila jsem…“

Dopravák byl mladý, určitě ne starší než ona, vrstevník, současník, klidně se s ním mohla potkat na tanečním parketu ve Velvet Jones nebo v jiném klubu na dolním konci State Street, mohli spolu někdy i tančit. Oči se mu nehodily k hlavě, měl je příliš velké a vypoulené jako bostonský teriér – jak se tomu říká? Exoftalmie. Vzpomněla si a navzdory okolnostem ji to potěšilo. Jenomže ten policista, ten dopravák. Jeho brada působila změkčile, což mu spolu s očima – vodnatýma a plačtivýma – dodávalo vzezření nedospělosti. Vypadal spíš jako puberťák než někdo v jejích letech, přerostlé, hlavaté dítě, které si na sebe vzalo fešáckou uniformu a hraje si na veřejného činitele. Všimla si, jak se výraz jeho tváře změnil, když promluvila, ale na to byla zvyklá.

Opět cosi řekl a tentokrát to odečetla správně. Podala mu zalaminovaný řidičák a technický průkaz a nedalo jí to a zeptala se, jestli se něco stalo, přestože věděla, že ji tvář prozradí. Při každé otázce vždycky svraštila obočí do vyčítavé nebo nazlobené křivky, snažila se toho zlozvyku s nevalným úspěchem zbavit. Odstoupil od vozu a něco pronesl, nejspíš že jde do svého auta, aby provedl běžnou kontrolu řidičáku, než jí vypíše pokutu za nezastavení na stopce. A tentokrát raději mlčela.

Několik prvních minut ani nevnímala plynoucí čas. V hlavě se jí jen honilo, co ji to bude stát, trestné body, zvýšení sazby povinného ručení – tu pokutu za rychlost dostala loni nebo předloni? – a že už definitivně přijde pozdě. K zubaři. Tohle všechno kvůli zubaři. A jestli dorazí pozdě k zubaři a ten zákrok bude trvat minimálně dvě hodiny, jak jí bylo sděleno písemně, aby s tím počítala, zmešká i začátek vyučování a ve škole není nikdo, kdo by za ni mohl suplovat. Přemýšlela o problému s telefonem, mohla by využít recepční u zubaře jako prostředníka, ale to je vždycky opruz. Opruz. Jak to slovo vůbec vzniklo? Až se dostane domů, musí se na to podívat do slovníku slangu. Proč mu to tak dlouho trvá? Měla chuť se otočit a zpražit pohledem sklo policejního auta skrápěné sluncem, ale neudělala to, pouze pootočila hlavu a podívala se do postranního zrcátka.

Nic. Viděla jen obrys, hranatý obrys dopraváka se skloněnou hlavou. Mrkla na hodiny na palubní desce. Už je to deset minut, co odešel. Napadlo ji, že je třeba zpomalený, dyslektik, že si třeba nepamatuje příslušný paragraf silniční vyhlášky, který porušila, že zápasí s propiskou a úporně ryje do formuláře, aby byl průpis čitelný. Trouba, blbeček, hňup. Neandrtálec. Zkusila si to slovo na jazyku, pečlivě ho vyslabikovala – ne-an-dr-tá-lec – a v zrcátku sledovala, jak se jí u každého a rozevírají ústa.

Vzpomněla si na svého zubaře, neúnavného řečníka s obočím, jež mu jezdilo přes půl obličeje, který nad ní visel vzhůru nohama. Bylo mu jedno, že s ústy nacpanými vatovými tampóny, které znehybňují jazyk, a odsávačkou zavěšenou na spodním rtu, může reagovat jen hekáním a hrdelními zvuky. Najednou se na otevírajících dveřích hlídkového vozu zalesklo světlo a policista vystoupil. Bylo jí jasné, že se něco děje. Jeho držení těla se naprosto změnilo. Po dřívější prkennosti nebylo ani stopy, šel přihrbený a blížil se k ní s přehnanou obezřetností. Pozorovala ho, dokud se v zrcátku neobjevila jeho tvář – sevřená ústa, přimhouřené oči – a pak se k němu otočila.

A zažila první šok.

Stál tři kroky od dveří, v ruce zbraň, mířil přímo na ni a říkal – či spíš zuřivě vyštěkával – něco o rukou. Musel jí to několikrát, stále důrazněji, opakovat, než konečně porozuměla: Držte ruce tak, abych je viděl.

 

Byla tak vyděšená, že nedokázala ani promluvit a mlčky se podvolila, ochromená náhlým výbuchem násilí. S namířenou zbraní ji vytáhl ze sedačky, tvář jí přitiskl na rozpálený kov a sklo jejího vozu, zkroutil jí ruce za zády a přicvakl na ně pouta. Cítila na sobě celou jeho váhu, pak jí tvrdým kolenem roztáhl nohy od sebe. Rozeběhly se po ní jeho ruce, začaly u kotníků a stoupaly vzhůru ke stehnům, bokům, přes břicho do podpaží, prohmatávaly, zkoumaly. Vydával ostrý hormonální pach opovržení a zloby, do uší jí zalétaly horké nárazy jeho třených a závěrových souhlásek. Počínal si hbitě, neurvale, nevynechal jediné místečko. Možná se jí na něco ptal, něco jí přikazoval, možná ji i chlácholil, ale ona neslyšela a do tváře mu neviděla. A ruce, ruce měla lapené jako ryby na háčku.

Najednou se ocitla v hlídkovém voze, na zadním sedadle, které připomínalo klec, do níž se zavírají toulaví psi, a cítila se přesně tak, jak se tam cítit měla: nepatrná, bezmocná, bez naděje, bez vyhlídek. Srdce jí bušilo až v krku. Měla slzy na krajíčku. Kolem projíždějící lidé zpomalovali, aby si ji prohlédli pěkně zblízka, a ona nemohla nic dělat, jen zahanbeně a vyplašeně odvracet hlavu a doufat, že tudy nepojede nějaký její žák nebo někdo známý, sousedi, domácí. Skrčila se co nejníž a sklopila hlavu, až jí vlasy sklouzly do tváře. Vždycky si říkala, proč si obvinění na schodech do soudní budovy zakrývají tvář, proč se snaží skrýt svou totožnost, když celý svět ví, co jsou zač, a teď to pochopila, teď to sama prožívala.

Cítila, jak rudne – byla zatýkána, navíc všem na očích – a na okamžik ji to ochromilo. Jediné, na co dokázala myslet, byla ta hanba, hanba, podobná fyzické bolesti, bodání hmyzu, který se jí hemžil po celém těle, stále cítila jeho horké ruce na svých kotnících, na stehnech. Jako by ji popálil, poleptal tělo kyselinou. Zírala na zadní stranu přední sedačky, na kobereček na podlaze, na svou pravou nohu, která nervózně podupávala a poskakovala, a ona ji nedokázala zastavit, a pak zničehonic, jako by jí v mozku někdo cvakl vypínačem, se v ní probudila zlost. Proč by se měla stydět? Co provedla?

To ten policista. To on. On za všechno může. Zvedla hlavu a měla ho přímo před očima, toho idiota, fízla s hranatými rameny, natěsnanými v modročerné uniformě, a placatým zátylkem, trčícím z krku jako pádlo. Zrovna něco hlásil do vysílačky, mikrofon měl u úst i ve chvíli, kdy se prudce rozjel a s ní to na zadním sedadle ošklivě smýklo. Zalomcoval s ní divoký vztek, měla pocit, že se už neudrží. Co ten policajt má? Myslí si, že je nějaká drogová dealerka nebo co? Zlodějka? Teroristka? Nezastavila na stopce, propánakrále, to je všechno – na stopce!

Vylétlo to z ní dřív, než se stačila zarazit. „Zbláznil jste se?“ vyjela na něj a bylo jí jedno, že je její hlas příliš hlasitý, bezbarvý a nepříjemný, že lidi obvykle poleká. Teď a tady jí nezáleželo na tom, jak mluví. „Povídám, zbláznil jste se?“

Ale on ji neslyšel, nerozuměl jí. „Poslouchejte,“ naléhala, „slyšíte?“ Naklonila se dopředu, kam jí to zablokovaný pás dovolil, a snažila se artikulovat co nejpečlivěji, přestože se téměř zajíkala. Byla vyčerpaná, pouta ji škrtila a srdce jí tlouklo jako lapený ptáček, který se snaží osvobodit z převráceného hnízda. „To musí být nějaký omyl. Copak nevíte, kdo jsem?“

Svět kolem se splašeně míhal, vůz se pod jejíma nohama kymácel. Pokoušela se zachytit jeho tvář ve zpětném zrcátku, jestli pohybuje rty, aby získala představu – sebemenší náznak, cokoli – co se vlastně stalo. Když jí nasazoval pouta, musel ji seznámit s jejími právy, Máte právo nevypovídat a všechny ty povinné fráze, které už stokrát viděla v televizi. Ale proč? Co udělala? A proč očima neustále těkal ze silnice do zpětného zrcátka a zpátky, jako by snad mohla být nebezpečná i spoutaná, za ocelovým pletivem, jako by čekal, že změní podobu, že začne zvracet žluč, že se z ní vyřine páchnoucí hnis? Proč ta nenávist? Zarytost? Nesmiřitelnost?

Chvíli jí to trvalo, krev jí vřela v žilách, tvář měla rudou hanbou, zlostí a pocitem křivdy, pak pochopila: jde o záměnu totožnosti. No jistě. Pochopitelně. Někdo, kdo vypadal jako ona, nějaká jiná štíhlá, elegantní, tmavooká, hluchá třiatřicátnice, která neměla namířeno k zubaři se stohem písemek, jež musela do začátku hodiny ještě oznámkovat, vyloupila se zbraní v ruce banku, vystřílela ulici, porazila dítě a ujela. Bylo to jediné vysvětlení, protože ona nikdy žádný zákon neporušila, kromě běžných a méně závažných případů jako překročení rychlosti na dálnici, kterého se dopustily stovky jiných řidičů, vykouření příležitostného jointa marihuany v mládí (ještě s Carrie Cheungovou nebo s Richiem Cohenem, se kterým se projížděli po městě, zhulení jako broci, ale nikdo o tom nevěděl, nebo to bylo všem ukradené, policii nevyjímaje), nějaké ty pokuty za špatné parkování a dopravní prohřešky – všechny byly řádně vyřízeny, zaplaceny a vymazány z jejího registru. Aspoň v tom domnění žila. Ta pokuta za parkování z Venice, šedesát dolarů, a to se zpozdila snad jen o dvě minuty, pochůzkářka jí to vypsala, i když se ji snažila umluvit, tu přece taky vyřídila, nebo ne?

Ne, tohle přehnali. Celá záležitost, ten šok, strach, to jim nedaruje, s tím ať počítají, vezme si advokáta, policejní brutalita, zneužití pravomoci, neoprávněné zadržení, a vůbec všechno. Jasně. Fajn. Když si o to koledují, uvidí. Vůz se pohupoval. Policista seděl strnule jako panák ve výloze. Na chviličku zavřela oči, jak měla ve zvyku, a odplula někam jinam.

 

Zapsali ji, vzali jí otisky prstů, sebrali pager, mobilní telefon, prstýnky, nefritový přívěšek a peněženku, postavili ji ke zdi (stála tam ukomandovaná, zničená, se svěšenými rameny a prázdným pohledem) kvůli ponižující proceduře fotografovaní … a pořád nic. Žádné obvinění. Žádné vysvětlení. Rty policistů na ni útočily a ona svému hlasu popustila uzdu a nechala ho zaznít naplno, až se jako pták rozletěl po pusté šedé místnosti se zarámovanými certifikáty, diplomy a vlajkou, která visela na mosazné žerdi a dodávala celému prohnilému a zkorumpovanému systému zplihlé osvědčení legitimity. Byla bez sebe zlostí. Uražená. Rozlícená. Vyvedená z míry. „Tohle je nějaký omyl,“ opakovala tvrdošíjně. „Jmenuji se Leslie, Leslie Halterová. Učím na škole pro neslyšící v San Roque a ještě nikdy … Jsem neslyšící, copak to nevidíte? S někým jste si mě spletli.“ Sledovala, jak přešlapují a krčí rameny, jako by byla přírodní anomálie, mluvící delfín nebo břichomluvcova figurína, která obživla, ale ničeho se nedočkala. Pro ně byla prostě další z dlouhé řady zločinců, další gauner, další bezvýznamný případ, který skončí ve vazbě a zapomene se na něj.

Ale zatím ji nezavřeli. Připoutali ji k lavici na chodbě vedle přijímací přepážky. Neodchytila vysvětlení, které jí podali – službukonající policista, třicátník, jenž se tvářil téměř provinile, když ji vzal za paži a jemně, leč nekompromisně ji posadil na lavici a upravil jí pouta, neustále odvracel tvář. Vše se začalo vyjasňovat, když do dveří vešel bledničkovitý zakrslík s nervním obličejem a téměř neviditelným knírkem, zamířil k ní a jeho ruce se rozeběhly. Jmenoval se Charles Iverson – hláskoval to na prstech – a živil se jako tlumočník pro neslyšící. Občas pracuji ve škole v San Roque, znakoval. Zahlédl jsem vás tam.

Nepoznávala ho, anebo možná ano. Jeho drobná, vzpřímená postava jí byla povědomá, vybavila si, že ho snad kdysi zahlédla na školní chodbě, jak kráčí se sklopenou hlavou rychlým, jistým krokem. „Jsem ráda, že jste tady,“ řekla nahlas a zároveň zvedla spoutané ruce ve snaze znakovat, jak to dělala vždycky, když byla vykolejená. „Došlo k nějakému hroznému omylu. Jenom jsem nezastavila na stopce … a oni, oni“ – vzdouval se v ní pocit ponížení a nespravedlnosti a ve tváři, kterou musela usilovně ovládat, se jí zračilo rozhořčení. Krotit musela i hlas. Nejspíš v tom vzrušení moc křičela, protože se po ní všichni ohlédli – službukonající policista, rozkecnutá sekretářka s přísnou, nehezkou tváří, dva mladí Hispánci v širokých kraťasech s našikmo naraženými baseballovými čepicemi, opření o přepážku. Zklidni se, říkal jejich výraz.

Iverson si dával načas. Znakoval trhaně, bez náznaku elegance, ale srozumitelně, a ona se soustředila celou svou bytostí, když jí vysvětloval obvinění, která jsou proti ní vznesena. Je na vás vypsáno víc zatykačů, začal, v okresu Marin, Tulare a L. A., i mimo Kalifornii, v Nevadě. V Renu a Stateline.

Zatykače? Jaké zatykače?

Pod sakem měl tričko s emblémem jednoho basketbalového týmu. Vlasy měl nasprejované nebo nagelované, nepříliš zdařile, trčely mu jako chmýří kuřat, které na základní škole chovali pod infralampami, byly světlounké, téměř průsvitné. Sáhl do náprsní kapsy a vylovil přeložený list papíru. Zamyšleně ho potěžkával v ruce jako vrhací nůž, pak si ho položil na klín a znakoval, Nedostavení se k projednání celé řady přestupků u různých soudů v průběhu posledních dvou let. Šíření nekrytých šeků, krádež automobilu, držení omamných látek, napadení se zbraní – seznam je hodně dlouhý. Díval se jí do očí. Rty měl sevřené, bez známky soucitu. Připadalo jí, že těm obviněním věří, že má za to, že žije dvojí život, že porušila všechna pravidla slušného chování, zklamala společenství neslyšících a potvrdila tak jeden z předsudků zdravých lidí. Ano, četla mu z očí, že hluší si žijí podle vlastních, podřadnějších pravidel, že žijí na náš úkor. S takovými pohledy se setkávala celý život.

Podal jí ten papír. Bylo tam všechno, data, místa, čísla policejních okrsků a výčet přečinů. A u všeho, kupodivu, její jméno, nezpochybnitelné, nepřehlédnutelné, verzálkami, pod popisem činu, pod jednacími čísly toho kterého okresního soudu a čísly zatykačů, seřazenými na okraji stránky.

Vzhlédla k němu. Měla pocit, jako by jí vyťal políček. V okrese Tulare jsem nikdy nebyla, ani nevím, kde to je. Ani v Nevadě. Je to nesmysl. Stala se nějaká chyba, omyl. Řekněte jim, že je to omyl.

Nejmrazivější pohled, nejstrožejší znak. Smíte si jednou zatelefonovat.

 

[...]

 

… pokračování příběhu naleznete na 357 stranách knihy Řeči řeči.

Objednejte si knihu hned teď v internetovém knihkupectví Kosmas.cz se slevou 15%.

Napište vlastní komentář

Četli jste knihu Řeči řeči?
Tak neváhejte a napište vlastní komentář. Podělte se s ostatními čtenáři o své hodnocení.
Hodnocení
výborné
Nadpis recenze *

Váš komentář *

Vaše jméno

Město

Nejprodávaněj±í knihy
v±echny nejprodávaněj±í tituly
Kmenoví autoři
v±ichni kmenoví autoři
 
Brzy vyjde
v±echny připravované tituly
ARGO spol. s r.o.
Milíčova 13, Praha 3
tel.: +420 222 781 601

  Pokročilé hledání zasílání novinek