Kniha Květinová puška - obálka

Květinová puška

Autor: Adamek André-Marcel

Doporučená cena: 179,- Kč

přejít na detail knihy

Ukázka z knihy

[...]

 

Pár dní předtím, než Raspal umřel, si na mně vymohl slib:

„Napíšeš tu knihu, že?“

Dělal jsem skromného, řekl jsem mu, že nemám ani vzdělání, ani se nedokážu vyjadřovat jako ti, co knihy píšou.

„To vůbec nevadí, napíšeš ji tak, jak umíš.“

„Nikdo tomu, co budu vyprávět, neuvěří…“

„Já to dosvědčím!“ vykřikl Raspal.

Ještě nevěděl, že mu smrt postupně užírá ledviny. Bylo to naše poslední setkání. Večer na prahu července praskal světlem. Míza proudila větvemi, až to v nich lupalo. Řekl jsem:

„Zítra ráno pojedu do Barnavillu a koupím tam tlustý sešit.“

„To nebude stačit.“

„Tak dva tlusté sešity.“

Nato se Raspal vzepřel na polštářích. Byl bílý jako povlaky, ale jeho oči pořád žily. Když mluvil, mlel se mu v puse promodralý jazyk.

„Klotare, jak napíšeš pár řádků, hned mi je přijď přečíst, probereme to spolu. Co budeš psát, je důležité. To všechno, o co jsme přišli, jiní se o to už možná ani nepokusí…“

Odmlčel se, zadíval se z okna.

„…a o našem štěstí, sepíšeme návod ke štěstí.“

„Nestačím na to, Raspale, a pak, nemám smysl pro vyprávění, zamotám se do toho.“

„Vyprávíš z nás ze všech nejlíp.“

Už jsem nepřišel na žádnou námitku. Raspal tam seděl, zaklíněný do křesla, nohy položené na židli jako dvě role plátna, hlavu už ve spárech smrti.

Řekl jsem:

„Dobře. Začnu během týdne. Udělám, co bude v mých silách.“

A Raspal ke mně skrz svou horečku vyslal překrásný úsměv.

 

Pak uběhl nějaký čas.

Po Raspalově pohřbu jsem výpravu do Barnavillu odsunoval ze dne na den. Ne že bych z ní měl strach; síly na šlapání do pedálů mám v lýtkách ažaž na to, abych na kole ujel tu rovnou cestu, která do města vede. Jenom jsem si říkal, že jakmile před sebou otevřu sešity, začnu žít vzpomínkami. Ale odmítat bez ustání minulost, to nebylo poctivé. A tak jsem si ve středu ráno dal kávu a vyrazil jsem do Barnavillu. Před polednem jsem byl zpátky se dvěma sešity přivázanými na nosiči mého kola.

 

Dnes je čtvrtek a já sedím plný dobrých úmyslů před ledově krásnými, sněhobílými stránkami. Jelikož nastal ten velký den, kdy mám začít své vyprávění proměňovat v knihu, napřed jsem si na sebe vzal oblek a pečlivě jsem se oholil. Vypadám jako svatebčan. Chce se mi smát a chce se mi plakat.

Dobrá.

Pro začátek by asi nebylo špatné vám říct, že v tomhle kraji se děje tolik zvláštního a podivného, známe tu i čarování a uřknutí, že kdybych to měl všechno popsat, nestačilo by mi na to ani třicet sešitů.

Takže jsme v kraji mezi dolním Barnavillem, Šompami a Samotami, v místě, kde – jak tomu bývá u všech krásných a silných zemí – jsou kouzla všudypřítomná a kdykoliv se můžou projevit na rostlinách, zvířatech a někdy i na lidech.

My, co jsme odjakživa zvyklí žít vedle čarodějů, se už nedivíme ničemu. Ale někteří pocestní z jiných krajů, kteří zabloudili do našich lesů, z nich vyšli s očima navrch hlavy, rozklepaní, a drkotali zubama.

Hlavně v noci není dobré se u nás potulovat po cestách. Tak třeba mě by nikdo po západu slunce ven nedostal, leda že by hořelo. Vím, o čem mluvím.

V době, kdy jsem pytlačil na Vorech, což jsou nádherná blata, kde se to hemží slukami a volavkami, jsem tam na těch blatech málem zůstal zapíchnutý do hlíny jako strom, jak mě omráčil strach.

Stalo se to někdy na podzim, už přesně nevím který měsíc. Nad lakovou hladinou bažin se něžně proplétaly listy rákosí. Celá krajina se bořila do měsíčního světla jako do mouky. Voda vypadala jako mléko a listoví šelestilo v bělostném prachu.

Vory jsou obvykle plná ptactva. Stačí prostě naslepo vystřelit přímo před sebe a je jisté, že se trefíte rovnou do peří. Ale ten večer nic. I komáři zmizeli. Ticho těžké jako balvan.

Stísněný a překvapený jsem došel až k řádce vrb na okraji močálu. Pořád nic. Řekl jsem si:

„Počkám.“

Opřel jsem se zády o kmen vrby, na pušce jiskřil měsíční svit a já jsem číhal na sebenepatrnější pohyb. Ale rákosí se sotva zachvělo. Jako bych se díval na fotografii. Všechno strnulo, zmlklo, ztuhlo. To už mi běhal po zádech mráz a ježily se mi vlasy. Dokonce i měsíční paprsky zůstaly viset ve vzduchu jako souběžné stuhy.

A vtom se na dva kroky ode mě bez varování rozkřičela sova. Něco takového jsem ani trochu nečekal, takže jsem se jedním skokem ocitl rovnou v louži.

Celý zmáchaný jsem se otočil na sovu sedící na vrbě.

„Zmiz odsud, ptáku!“ zařval jsem vztekle.

„Hůůů.“

Jako by v tom zahoukání zazněl soucit. Jako by mi ten pták chtěl říct: „Nestůj tady,  ty nešťastníku, vypadáš uboze, jak tu trčíš s tou svou starou flintou a teče ti do bot…“

Upíraly se na mě kuličky žlutých očí a přitom blikaly.

„HŮŮŮ – blik blik blik – HŮŮŮ – blik blik blik…“

Zhnuseně jsem se rozhlížel a hledal kámen, klacek, cokoliv, čím bych po té sově mrštil. Jenže na zemi až na bláto a vodu nebylo nic. Tak jsem zacílil pušku. Měl jsem ten soví zahnutý zoban pěkně uprostřed hledáčku.

„Zmizni, ty žoku peří!“

„Hů.“

„Koukej se klidit, neřáde!“

Protože se mi sova nepřestávala vysmívat, pokropil jsem jí fasádu dvěma osmičkovými náboji, prásk prásk. Obyčejně nemívám ve zvyku ostřelovat noční ptáky. Ctím stejně výrečka, který pustoší polní myši, jako sovu pálenou s jejím hrůzostrašným pokřikem. Ale tuhletu sovu, co si na mě tak zasedla, s těma jejíma očima jako nafouknuté měchuřiny, tuhle sovu, co si uprostřed noci utahovala z mé porážky, tu jsem nemohl vystát.

Když se rozptýlil kouř, podíval jsem se na zem k patě vrby. Čekal jsem, že najdu svou sovu rozsekanou na kaši a napůl utopenou v bahně. Ale kdepak, nic! Nic na větvi, nikde nic. Z takové blízkosti jsem nemohl minout. Začal jsem mluvit sám se sebou:

„Kdyby ulítla, určitě bych ji viděl. Nejspíš jsem byl moc blízko a pták je na cucky…“

Ale jistý jsem si tím nebyl.

A najednou jsem na jiné vrbě dvacet kroků ode mě zahlédl tu samou siluetu a blikající oko, zářící jako žárovka.

„Hů.“

Ani jsem se nepokusil to pochopit. Bez rozmýšlení jsem nabil flintu. Další dvě rány rovnou před sebe, dvě rudé spršky. A zase stejná komedie, pták se vypařil, jediné pírko se nesneslo k zemi, nic, dokonalá prázdnota, prostor. Měl jsem pocit, že jsem se musel zbláznit. Prostředkem zad se mi koulely veliké kapky potu.

A pak vypukl zlý sen, noční můra. Na každé větvi se rozsvítily hrozny sov. V pár vteřinách byly všude. Za všech stromů z širokého okolí se neslo sborové houkání. A když začaly větve praskat pod jejich tíhou, snesly se sovy na zem a brodily se bažinou, tančily v sítinách. Pelášil jsem odtamtud jako splašený a střílel jsem u toho do všech světových stran. Pekelná kanonáda.

Bledé nebe křižovala soví eskadrila a zvolna kroužila. Nevěděl jsem kam s hlavou. Když mi došly patrony, zahodil jsem pušku do močálu, aby se mi líp utíkalo. Děsil jsem se chvíle, kdy mi na ramenou přistane první sova. Můj úprk provázelo víření per se spirálami chmýří, uzly pařátů a s girlandami blikajících očních bulv.

Nikdy dřív jsem neběžel tak dlouho a s takovým beznadějným úsilím v nohách. Třímetrové mokřiny jsem zdolával jediným skokem. Jako bych měl pod chodidly pružiny.

Nakonec ani nevím, kde přesně mě sovy přestaly pronásledovat.

Dva kilometry za Vory, kousíček od domova, mě bodnutí do boku zlomilo v pase. Padl jsem na kolena, hrudník se mi chystal vybuchnout, žaludek byl v jednom ohni, ohnul jsem krk a vzdal to. Nic se nestalo, a tak jsem polehoučku zvedl hlavu. A uviděl jsem průzračné nebe, holé stromy a pokojnou trávu. Bylo po všem.

Na Vorech jsem se už nikdy neukázal, ani ve dne.

Kdyby mě měl někdo za falešníka, může se zeptat Fiveta, toho tlouštíka, co prodává klobásy zrovna naproti kostelu. Když šel jednou chytat žáby, stalo se mu přesně to samé.

 

Tu historku o sovách vyprávím proto, že chci ukázat, jak touhle zemí vládnou noční taje.

Ale můj úkol je jiný a teď se konečně bez odbočování pustím do popisu příběhu Královny, Tristana, Vizionáře a ostatních lidiček, tak jak se odvíjel v minulosti sice nedávné, zato dnes nadobro ztracené.

Do našeho příběhu.

A jestli to není příběh lásky, tak ať visím…

 

[...]

 

… pokračování příběhu naleznete na 121 stranách knihy Květinová puška.

Objednejte si knihu hned teď v internetovém knihkupectví Kosmas.cz se slevou 10%.

Napište vlastní komentář

Četli jste knihu Květinová puška?
Tak neváhejte a napište vlastní komentář. Podělte se s ostatními čtenáři o své hodnocení.
Hodnocení
výborné
Nadpis recenze *

Váš komentář *

Vaše jméno

Město

Nejprodávaněj±í knihy
v±echny nejprodávaněj±í tituly
Kmenoví autoři
v±ichni kmenoví autoři
 
Brzy vyjde
v±echny připravované tituly
ARGO spol. s r.o.
Milíčova 13, Praha 3
tel.: +420 222 781 601

  Pokročilé hledání zasílání novinek