Kniha Rádio Svobodný Albemuth - obálka

Rádio Svobodný Albemuth

Autor: Dick Philip K.

Doporučená cena: 238,- Kč

přejít na detail knihy

Ukázka z knihy

 

           1

 

            Můj přítel Nicholas Brady, který podle svého soudu pomohl zachránit svět, se narodil roku 1928 v Chicagu, ale záhy se odstěhoval do Kalifornie. Většinu života strávil v oblasti kolem Sanfranciské zátoky, a především pak v Berkeley. Pamatoval si ještě, že před starými domy v kopcovité části města stávaly kovové sloupky ve tvaru koňské hlavy, aby bylo k čemu uvázat koně, že lidi k trajektům vozily červené elektrické vláčky, a ze všeho nejživěji, že město zakrývala mlha. Později, ve čtyřicátých letech, už na noční Berkeley mlha nepadala.

            Berkeley za starých časů, v éře červených vláčků a tramvají, bývalo klidné a vcelku nezalidněné město – s výjimkou místní univerzity s proslulými bratrstvy a ucházejícím fotbalovým mančaftem. Když byl Nicholas Brady malý kluk, vzal ho táta na pár zápasů, ale on jim stejně neporozuměl. Ani týmovou hymnu se kloudně nenaučil. Na druhou stranu se mu ale líbil univerzitní areál plný stromů a tichých lesíků a taky potok mezi nimi. Ze všeho nejvíc se mu ale zamlouvala roura, kterou potok protékal. V celém kampusu nic lepšího nebylo. V létě, když bylo málo vody, v ní šmejdil sem a tam. Jednou si ho zavolali nějací lidé a chtěli vědět, jestli je student. Bylo mu jedenáct.

            Kdysi jsem se ho zeptal, proč se rozhodl žít v Berkeley, které už ve čtyřicátých letech sužovaly nápory lidí, hluk a naštvaní študáci, kteří si chodili vybíjet vztek do samoobsluh, jako by regály se zbožím byly barikády.

            „Neblbni, Phile, v Berkeley jsem doma,“ odpověděl mi Nicholas Brady. A stejně to viděl každý, koho Berkeley přitáhlo, i kdyby se přistěhoval teprve před týdnem. Všichni se dušovali, že by jinde žít nemohli. Což začalo platit dvojnásob, když se na Telegraph Avenue otevřely první kavárny a vzniklo hnutí za svobodu projevu. Nicholas jednou v samoobsluze zahlédl Maria Savia. Stál ve frontě před pokladnou, usmíval se a mával svým ctitelům. Nicholas se taky ochomýtal na kampusu, když pár študáků sebrali policajti, poté co do menzy nakráčeli s cedulí yebat. Bohužel ale zrovna brouzdal knihkupectvím a celé to divadlo propásl.

            Přestože žil v Berkeley takovou dobu, chodil Nicholas na vysokou s bídou dva měsíce, a tím vybočoval z řady. Všichni ostatní studovali donekonečna. Berkeley bylo plné věčných študáků, kteří jaktěživi neodpromovali a neměli jiný životní cíl než studium. Hned vedle univerzity sídlila Nicholasova nemesis – výcvikový tábor záložních vojsk, který v těch dobách ještě neměl o rekruty nouzi. Jako kluk chodil Nicholas do reformní školky neboli školky komunistické fronty. Přihlásila ho do ní jeho matka, protože ve třicátých letech měla mezi komunisty spoustu přátel. Za nějaký čas se s mámou dali ke kvakerům, vysedávali s ostatními na bohoslužebných setkáních a čekali, až je Duch svatý přiměje promluvit. Na to všechno Nicholas zapomněl, nebo alespoň do chvíle, než nastoupil na Kalifornskou a nafasoval vojenský mundůr a pušku. Jeho nevědomí se pod tíhou starých vzpomínek vzbouřilo: pušku rozbil, takže nemohl projít zbraňovým drilem, na cvičák dorazil v civilu a jeho známky stály za starou belu; varovali ho, že mizerné známky z výcviku automaticky znamenají vyloučení z Kalifornské, na což jim řekl: „Co se dá dělat.“

            Než aby se ale nechal vyloučit, raději skončil sám. Bylo mu devatenáct a po jeho akademické dráze bylo veta. Do té doby se chtěl stát paleontologem. Studium na další místní velké univerzitě, na Stanfordu, bylo nad jeho finanční možnosti. Jeho máma pracovala v kampusu jako nikterak významná úřednice ministerstva lesnictví a peněz neměla nazbyt. Nicholasovi hrozilo, že bude muset do práce. Univerzita se mu dočista zprotivila a napadlo ho, že nevrátí uniformu. Napadlo ho taky, že by se na cvičáku mohl objevit se smetákem a tvrdit, že to je puška. Nikdy ho ovšem nenapadlo vystřelit po svých nadřízených; jeho zbraň neměla úderník. V oněch dobách byl Nicholas ještě při smyslech.

            S uniformou se to vyřešilo samo, když mu zástupci univerzity otevřeli šatní skříňku a uniformu mu sebrali i s oběma košilemi. Nicholase oficiálně odstřihli od světa armády. Pustil z hlavy morální výhrady i myšlenky na další troufalé rebelie a po vzoru studentů z Kalifornské se začal potloukat po berkeleyských ulicích s rukama vraženýma v zadních kapsách džínů, se zasmušilým výrazem a nejistotou v srdci, bez peněz a bez konkrétní představy o budoucnosti. Pořád žil u matky, a ta už toho začínala mít dost. Neměl kvalifikaci, neměl plány, jen svůj klíčící vztek. Na ulici si do kroku zpíval levičácký marš interbrigády španělské republikánské armády, komunistického oddílu tvořeného z valné většiny Němci. Zpívalo se v něm:

 

                                               Vor Madrid im Schützengraben,

                                               in der Stunde der Gefahr,

                                               mit den eisernen Brigaden,

                                               sein Herz voll Hass geladen,

                                               stand Hans, der Kommissar.

 

            Nejraději měl verš sein Herz voll Hass geladen, což znamená „se srdcem plným zášti“. Nicholas rázoval po Berkeley Way k Shattuck Avenue, pak zase zpátky po Dwight Way k Telegraph Avenue a zpíval si ho pořád dokola. Nedá se ale říct, že by upoutával pozornost, protože si na Berkeley oné doby nepočínal nijak neobvykle. Člověk tehdy často vídal skupinky i desíti studentů, jak si v džínách vykračují po ulici, zpívají levičácké popěvky a nevybíravě odstrkují lidi z cesty.

           

            Na rohu Telegraph Avenue a Channing Way stál krámek s deskami jménem University Music, kde se Nicholas často probíral deskami. Na Nicholase zpoza pultu zamávala prodavačka. Zašel dovnitř.

            „Kde máš uniformu?“ podivila se.

            „Dal jsem tý fašounský univerzitě kvinde,“ odpověděl zcela po pravdě Nicholas.

Pat se omluvila a šla obsloužit opravdového zákazníka, takže si vzal do poslechové kabiny desku se suitou Pták ohnivák a pustil si stranu s obrázkem obrovského pukajícího vejce. Seděl k jeho náladě, ačkoli si nebyl jistý, co se má z vejce vyklubat. Na přebalu desky bylo jen vejce a jakýsi člověk, který se do něj chystal zarazit kopí.

            O chvíli později Pat otevřela dveře do kabiny a začali rozebírat jeho situaci.

            „Možná by tě sem Herb vzal,“ zauvažovala Pat. „Jsi u nás v jednom kuse, znáš zboží a máš dobrý přehled o klasice.“

            „Vím přesně, kde co máte,“ horlil Nicholas, kterého ta představa nadchla.

            „Musel bys chodit v obleku a kravatě.“

            „Oblek i kravatu mám,“ ujistil ji.

            Nastoupit v devatenácti u University Music bylo dost možná nejzásadnější rozhodnutí Nicholasova života, jelikož ho to zformovalo jednou provždy, stalo se z něj vejce, které už nikdy neprasklo – či spíš které prasklo až za pětadvacet let, a to je učiněná věčnost pro někoho, kdo si celý život v podstatě jen hrál v berkeleyských parcích, chodil do berkeleyských státních škol a trávil sobotní odpoledne na dětských matiné v kině na Solano Avenue, kde před hlavním filmem dávali filmový týdeník, krátký film a navrch dva animáky, a to všechno za jedenáct centů.

            Jako prodavač v University Music na Telegraph Avenue se stal součástí berkeleyské scény na desítky let a nadobro si zavřel dveře k dalšímu růstu, k odlišnému způsobu života, nebo jinému světu. Nicholas vyrostl v Berkeley a v Berkeley i zůstal. Naučil se prodávat desky a později taky jak je nakupovat, naučil se, jak v zákaznících vzbudit zájem o nové interprety, jak odmítat reklamace vadných desek, jak vyměnit toaletní papír na záchodku za poslechovou kabinou číslo tři – tohle tvořilo celý jeho svět: Bing Crosby, Frank Sinatra a Ella Mae Morseová, Oklahoma a o něco později i South Pacific, Open the Door, Richard a taky If I’d Known You Were Coming I’d Have Baked a Cake. Stál za pultem, když Columbia uvedla na trh první elpíčka. Otevíral krabice s deskami, když se objevil Mario Lanza, a procházel objednávky a zboží na skladě, když Mario Lanza zemřel. Osobně prodal pět tisíc exemplářů Bluebird of Happiness od Jana Peerce a ke každému cítil stejný odpor. Byl u toho, když se Capitol Records pustily do vydávání klasiky, a taky, když s klasikou skončily. Těšilo ho, že vzal práci v obchodě s gramodeskami, protože měl rád klasiku a měl rád všechno, co s deskami souviselo – rád je prodával zákazníkům, které znal jménem, a rád je se slevou skupoval do své sbírky. Stejnou měrou ho ovšem tahle práce i hnětla, protože když mu poprvé nakázali setřít podlahu, uvědomil si, že zbytek života stráví jako údržbář a prodavač v jedné osobě – jeho práce v něm vzbuzovala stejné smíšené pocity jako vysoká škola nebo jeho otec. A stejně obojaký vztah měl i k Herbu Jackmanovi, svému šéfovi a Patinu manželovi. Pat byla Irka, pohledná a o dost mladší než Herb, Nicholas z ní měl hlavu v pejru celé roky, dokud spolu nezačali nasávat u Hambone Kelly‘s, což byl kabaret v El Cerritu, kde vystupoval Lu Watters se svojí dixielandovou kapelou.

            S Nicholasem jsem se seznámil v roce 1951, poté co se z kapely Lua Watterse stala kapela Turka Murphyho a podepsala smlouvu s Columbia Records. Nicholas nezřídka o polední pauze zaskočil do knihkupectví, kde jsem pracoval, a listoval ohmatanými výtisky Prousta, Joyce nebo Kafky, kterých se u nás studenti zbavovali, když s koncem semestru skončil i jejich zájem o literaturu. Nicholas Brady, jemuž byla univerzita zapovězena, si aspoň kupoval použité učebnice politologie a literatury, když už je nemohl vystudovat. Měl slušný přehled o anglické literatuře, takže netrvalo dlouho a začali jsme spolu o ní debatovat, pak se z nás stali přátelé a nakonec jsme si společně pronajali podkrovní byt v domě s hnědou šindelovou střechou v Bancroft Way, odkud jsme to oba měli kousek do práce.

            Zrovna v té době jsem za pětasedmdesát dolarů prodal Tonymu Boucherovi z Magazínu Fantasy and Science Fiction svou první sci-fi povídku a zvažoval jsem, že seknu s prací prodavače v knihkupectví a stanu se spisovatelem na plný úvazek, k čemuž taky později došlo. Mým povoláním se stalo science fiction.

 

… pokračování příběhu naleznete na 247 stranách knihy Rádio Svobodný Albemuth.

Objednejte si knihu hned teď v internetovém knihkupectví Kosmas.cz se slevou 15%.

Napište vlastní komentář

Četli jste knihu Rádio Svobodný Albemuth?
Tak neváhejte a napište vlastní komentář. Podělte se s ostatními čtenáři o své hodnocení.
Hodnocení
výborné
Nadpis recenze *

Váš komentář *

Vaše jméno

Město

Nejprodávaněj±í knihy
v±echny nejprodávaněj±í tituly
Kmenoví autoři
v±ichni kmenoví autoři
 
Brzy vyjde
v±echny připravované tituly
ARGO spol. s r.o.
Milíčova 13, Praha 3
tel.: +420 222 781 601

  Pokročilé hledání zasílání novinek