Kniha Dějí se i větší podivnosti - obálka

Dějí se i větší podivnosti

Autor: Linková Kelly

Doporučená cena: 258,- Kč

přejít na detail knihy

Ukázka z knihy

Jako voda černému psovi po hřbetě

 

„Řekni mi, bez čeho by ses obešel spíš, bez lásky, nebo bez vody?“

„Jak to myslíš?“

„Tak, jestli bys dokázal žít bez lásky, nebo jestli bys dokázal žít bez vody?“

„Proč bych nemohl mít obojí?“

 

Rachel Rooková přivedla Carrolla ukázat rodičům dva měsíce potom, co se s ním poprvé vyspala. Při tom, jak štědře nakládala s tím, čím ji příroda obdařila, jak pohotově se svlékala, bylo s podivem, jak o některých věcech mlčela. Za celé dva měsíce se Carroll dozvěděl pouze to, že její rodiče žijí na statku několik kilometrů za městem, v létě prodávají jahody, v zimě vánoční stromky. Věděl, že statek nikdy neopouštějí a že naopak svět přichází k nim v podobě víkendových sběračů a projíždějících výletníků.

„Myslíš, že se budu tvým rodičům líbit?“ staral se. Celé odpoledne se na návštěvu chystal s péčí, kterou by věnoval přípravě na zkoušku. Zašel k holiči, ostříhal si nehty, vydrbal si krk i za ušima. Oblečení, které si vybral, khaki kalhoty a modrá košile, kravatu zamítl, leželo úhledně složené na posteli. Stál před Rachel v prostých bílých slipech a bílých ponožkách a upíral na ni oči jako do zrcadla.

„Ne,“ odpověděla. Byla u něj v bytě poprvé a stála přímo uprostřed jeho ložnice, zkřížené ruce tiskla k tělu, jako by se bála sednout, něčeho se dotknout.

„Proč?“

„Tátovi asi jo,“ řekla. „Ale ten bere každýho. Máma si vybírá víc – podle ní ti chybí solidnost.“

Carroll si natahoval kalhoty a zálibně si prohlížel puky. „Takže si s ní už o mně mluvila.“

„Jo.“

„Se mnou jsi o ní ale ještě nemluvila.“

„Ne.“

„To se za ni stydíš?“

Rachel zasupěla. Pak si povzdechla, jako by litovala, že se ho rozhodla přivést domů. „Stydíš se za mě,“ dovtípil se a Rachel ho mlčky, s úsměvem políbila.

 

Rachel pořád ještě bydlela u rodičů na statku, tím spíš bylo tedy udivující, jak dlouho se jí dařilo setkání Carrolla a rodičů oddalovat. Dovedla totiž dny plánovat s umem, který v Carrollově srdci probouzel obdiv a touhu. Bylo jí devatenáct, o dva roky méně než jemu; studovala na Jellicohově vysoké škole a od pondělí do pátku vstávala v sedm, šlapala šest kilometrů na kole do města a zpátky jela totéž do kopce.

Carroll se s ní seznámil na Jellicohově vysoké škole v knihovně, kde vypomáhal. Seděl za přepážkou, razítkoval knihy a četl přitom Tristrama Shandyho na seminář; skoro usínal, když vtom ho někdo vyrušil: „Promiňte prosím.“

Zvedl hlavu. Před vysokým knihovním pultem stála rusovláska. Slunce deroucí se protáhlým oknem proti ní jí ozařovalo jemné chmýří na pažích, kytičky vyšité na límci bílé košile. Vlasy jí v slunečním světle hořely tak, že se na ni Carroll nemohl přímo podívat. „Máte přání?“ zeptal se.

Položila na pult rozcupovaný obdélník a Carroll ho palcem a ukazovákem zvedl. Z modrého promáčeného hřbetu visely roztrhané listy. Přebal, desky i titulní strana byly uhryzané. „Chtěla bych uhradit poškozenou knihu,“ oznámila.

„Copak? Pejsek si na ní smlsnul?“ zažertoval.

„Jo,“ přisvědčila s úsměvem.

„Jak se jmenuješ?“ vypálil hned Carroll. Už tušil, že se o něj pokouší láska.

 

(…)

 

Na verandě seděl muž. Když přicházeli k domu, vstal a vykročil jim naproti. Byl středně vysoký a vlasy měl růžovohnědé stejně jako jeho dcera. Rachel se ujala představování: „To je Carroll Murtaugh, tati. To je můj táta, Carrolle.“

Pan Rook neměl nos. Podal Carrollovi teplou, suchou ruku z masa a kostí. Carroll násilím odvracel oči od jeho obličeje.

Rachelin otec ve skutečnosti nos měl, vyřezaný nejspíš z borového dřeva. Chřípí měl nepatrně rozšířené, jako by čichal k něčemu voňavému. Kořenem nosu procházel měděný drátek připevněný k obroučkám brýlí, mezi jejichž skly byl nos zahnízděný jako spící myška.

„Těší mě, Carrolle,“ řekl. „Prý ve škole knihovničíš. Máš rád knížky, co?“ Mluvil hlubokým zvučným hlasem, který jako by vycházel ze studny; Carroll později zjistil, že se mu hlas mírně mění podle toho, který si nasadí nos.

„Mám,“ přitakal Carroll. Pro jistotu se ohlédl po Rachel. Smysly ho neklamaly, ta měla nos pravý. Vyčítavě po ní loupl očima. Proč jsi mi to neřekla? Pokrčila rameny.

Pan Rook pokračoval: „Já sám proti knížkám nic nemám. Ale moje žena nemůže knížky ani vidět. Srdce jí mohlo utrhnout, když se Rachel rozhodla jít na vysokou.“ Rachel vyšpulila spodní ret. „Co kdybys, Rachel, skočila pomoct mámě s prostíráním? My se tu budem s Carrollem zatím oťukávat.“

„No jo,“ ucedila Rachel a zamířila do stavení.

Pan Rook si sedl na schůdky verandy a Carroll se usadil vedle. „Krásná holka,“ poznamenal pan Rook. „Celá máma.“

„To máte pravdu,“ přisvědčil Carroll. „Fakt krásná.“ Upíral oči před sebe a nutil se do slov, jako by ani nepostřehl, že mluví s člověkem, který má dřevěný nos.

 

(…)

 

Rachel s otcem se na sebe významně zadívali. „Skvělý,“ prohodila Rachel. „No je ti jasný, tati, na co by se tě ale nejradši zeptal. Pověz mu o svý sbírce nosů.“

„Ne, to ne,“ bránil se Carroll. „Na to jsem vůbec nemyslel…“

Pan Rook už ale vstal a oprášil si vzadu kalhoty. „Přinesu je. Chtěl jsem si na dnešní večer vzít parádnější nos, moc to ale fouká a je dost vlhko. Podle mě se něco přižene.“ Odběhl do stavení.

Carroll se naklonil k Rachel. „Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se a přelétl přitom očima ze zábradlí verandy na ni.

„Co?“

„Že má tvůj táta dřevěný nos.“

„Má několik nosů, ale slyšel jsi ho. Hrozí déšť. Do některých by se mohla dát rez,“ vysvětlila.

„Ale proč má dřevěný nos?“ zeptal se Carroll šeptem.

„Kluk Kleinů mu ho ve rvačce ukous.“ Náslovná shoda jí zřejmě lahodila, protože ji zopakovala ještě hlasitěji. „Kleinovic kluk ti ho ukous, když jste se jako malí prali, viď, tati?“

Dveře verandy se opět otevřely a pan Rook přisvědčil: „Ukous, ale vůbec mu to nezazlívám. Byli jsme malí a já mu nadával do smradlavejch Němčourů. Stalo se to za války a jeho to pak strašně mrzelo. Člověk se na všechno musí dívat z tý lepší stránky – nebýt toho nosu, tak si mě tvá máma ani nevšimla. Byl to krásný nos. Vytvaroval jsem ho podle nosu Abrahama Lincolna a vyřezal jsem ho z ořechového dřeva.“ Postavil vedle Carrolla černou namáčklou schránku na nářadí a dřepl si k ní. „Podívej.“

Vnitřek skříňky byl vystlaný rudým sametem a slabé světlo říjnového měsíce ozařovalo nosy, které se leskly, jako by byly nasvícené lampičkou v klenotnictví. Byly ze dřeva i z tepané mědi, cínu a mosazi. V jednom, který vypadal na stříbro, byly zalité střípečky tyrkysu. Některé nosy měly tvar orlího zobáku, jiné se špičatostí podobaly gotickým věžičkám, chřípí dalších se stáčelo jako ptačí pařátky. „Kdo je vyrobil?“ vyhrkl Carroll.

Pan Rook skromně zakašlal. „Mám to jako koníčka,“ přiznal. „Vyber si nějaký, jestli chceš.“

„Jen se nestyď,“ vybídla Carrolla Rachel.

Carroll sáhl po nosu pomalovaném modrými a růžovými kvítky. Byl hladký jako sklo a lehounký jako vyfouklé vajíčko. „To je nádhera,“ pochválil ho. „Z čeho je?“

„Z papírové drti. Mám na každý den v týdnu jiný,“ upozornil ho pan Rook.

„Jak vypadal… ten původní?“ osmělil se Carroll.

„Už si ani nevzpomínám. Nebylo se moc čím chlubit,“ zamyslel se pan Rook. „Předtím.“

 

„Tak ještě k tomu dotazu. Co radši, vodu nebo lásku?“

„Co když si vyberu špatně?“

„To poznáš.“

„Pro co by ses rozhodla ty?“

„Ptám se já, Carrolle. Ty už ses ptal předtím.“

„Ale tys mi ještě neodpověděla. No dobře, dej mi chvíli na rozmyšlenou.“

 

… pokračování příběhu naleznete na 225 stranách knihy Dějí se i větší podivnosti.

Objednejte si knihu hned teď v internetovém knihkupectví Kosmas.cz se slevou 20%.

Napište vlastní komentář

Četli jste knihu Dějí se i větší podivnosti?
Tak neváhejte a napište vlastní komentář. Podělte se s ostatními čtenáři o své hodnocení.
Hodnocení
výborné
Nadpis recenze *

Váš komentář *

Vaše jméno

Město

Nejprodávaněj±í knihy
v±echny nejprodávaněj±í tituly
Kmenoví autoři
v±ichni kmenoví autoři
 
Brzy vyjde
v±echny připravované tituly
ARGO spol. s r.o.
Milíčova 13, Praha 3
tel.: +420 222 781 601

  Pokročilé hledání zasílání novinek