Kniha Kult mrtvých - obálka

Kult mrtvých

Smrt a umírání v revoluci 1848

Autor: Randák Jan

Doporučená cena: 298,- Kč

přejít na detail knihy

Ukázka z knihy

 

ČERVNOVÉ OBĚTI JAKO NÁSTROJ NACIONÁLNÍ KAMPANĚ

 

 

Pražské svatodušní bouře představovaly první skutečné setkání v Čechách

žijící společnosti s násilím a ozbrojenými boji na barikádách

a samozřejmě se smrtí a umíráním ve vlastních řadách. Tento konflikt,

rozpoutaný ozbrojenou srážkou před budovou vojenského velitelství,

jenž se rozrostl do několikadenního střetu mezi pražským civilním

obyvatelstvem a rakouskou armádou, se u dobové společnosti těšil velké

pozornosti. Pro dobové hodnocení této události se jeví jako typické

nejednoznačné a různorodé vnímání a výklad tohoto boje. Nejzřetelněji

vystupují dvě roviny interpretace. Oficiální kruhy reprezentované

samotným knížetem Windischgrätzem i tehdejším guberniálním prezidentem,

hrabětem Lvem Thunem, chápaly a představovaly širší veřejnosti

pražské povstání jako revoluci vůči vládě, jako ozbrojený pokus

namířený proti vládní a vojenské moci, jehož se účastnilo obyvatelstvo

Prahy bez rozdílu národností. Tato oficiální vyjádření byla vedena nejen

snahou ospravedlnit vojenský zásah před širší veřejností (v prvé řadě

českou a českým venkovem), ale také uvést celé události, z pohledu vlády

a ústředních míst, na správnou míru.

Druhou markantní rovinu výkladu tvořila interpretace nacionální.

Jinými slovy, na německé straně, tedy u většiny českých Němců, ale

i v zahraničí, se pražský konflikt často vykládal jako boj Čechů proti

Němcům. To byl důvod, proč se i frankfurtský parlament, nacionální

hnutí ve Vídni i v sousedním Sasku postavily ve svých provoláních

a adresách na stranu vítězné armády a knížete Windischgrätze. Tomu

s jeho známým aristokratickým, protidemokratickým smýšlením byla

tato aktivita o to více nepříjemná. Každopádně německá společnost

v Čechách dávala svůj názor ostentativně najevo. Například augsburské

Allgemeine Zeitung otiskly dopis z Karlových Varů, v němž jeho pisatel

dával zřetelně na vědomí, že místní Němci nijak nepochybovali, že

v Praze jde o povstání Čechů proti německé vládě, o moderní husitskou

válku. Jedná se prý o drama, při němž je prolévána německá krev.

V podobném duchu se nesly též projevy a obecně atmosféra shromáždění

českých i „říšských“ Němců v Ústí nad Labem dne 18. června. Zde

se shromáždilo německé obyvatelstvo českého pohraničí i Němci ze

Saska v celkovém počtu až 5 000 lidí. Celou akci prodchnula německá

nálada, jež byla bojovně naladěna vůči událostem v Praze. Jedním z výsledků

tohoto setkání se stala děkovná adresa knížeti Windischgrätzovi:

„V uznání velkých zásluh o německou věc a celé Čechy, které jste Vy, kníže

Windischgrätz, získal, posílá Vám schůze německých mužů z Čech,

Saska, z Ústí 18. června t. r. svůj nejsrdečnější dík.“

Součást podobných „německých“ výpovědí, mířících v době svatodušních

bouří proti české společnosti, tvořilo využití faktických i domnělých

mrtvých z řad Němců, kteří se měli stát obětí českého nacionalismu.

Prostřednictvím těchto padlých, v dobové „německé“ dikci

zavražděných, poukazovala německá publicistika i letáková tvorba na

krvelačnost a krvežíznivost českého nacionalismu. Podíváme-li se do

tehdejšího tisku, nabídne se nám hned několik dokladů o této tendenci

využívání skutečných i vymyšlených obětí k nacionální argumentaci.

Pražský večerní list přinesl dne 28. června 1848 na poslední stránce oznámení

o smrti jakéhosi vídeňského mladíka, jenž měl údajně zemřít právě

během svatodušních bojů v Praze. Jedná se pravděpodobně o přetisk

z některých vídeňských novin nebo letáku. Oznamovatel, tedy „zarmoucený“

otec, se v něm obrací na příslušníky vídeňské akademické legie.

„Na oudy akademické legie! Utrápený otec obrací se s několika slovy na

Vás, aby bojovníkům svobody smrt jednoho soudruha zvěstoval. Můj

syn Antonín Ziegler, dějemalíř a člen akademické legie (23 roků stár),

vypravil se co poslanec do Brna chtěje přes Prahu uměleckou cestu do

Drážďan podniknouti. Osud si jej však vybral za oběť stranné nenávisti.

Byltě totiž v pondělí o svatodušních svátcích dne 12. června 1848 v Praze

s německou páskou na prsou, v oděvu vídeňské akademické legie zákeřnicky

z okna od jednoho Čecha zastřelen a leží vedle bezčetných německých

bratrů ve své krvi na ulici v Praze. Tuto velmi bolestnou zprávu

sděluji uměleckým soudruhům svého syna a Vám stateční studenti, s nimiž

v dnech březnových v domě stavovském a v květnu na barikádách

stál, aby jste slzu žalosti nad mrtvolou německého bratra – obětě to

krvežíznivých Čechů – uronili. Pokoj popeli jeho mezi rozkolnickými

bojovníky pražskými. Antonín Ziegler, spisovatel dějin Rakouska a oud

Vídeňské národní gardy (…) František Ziegler, bratr nešťastného a oud

Vídeňské národní gardy.“

Oznámení plné emocí však doplňoval kratší český ironický komentář.

Ještě před originální německé znění připsal český redaktor zprávu,

že uveřejněný text je „příspěvek k oněm lžím a hanebným pověstem,

jaké se o nás roztrušovaly, aby se Němci proti nám popudili“. Celou

stránku uzavírá zesměšňující komentář: „Budiž však všem krvežíznivým

Čechům, jenž si byli všecky Němce v Praze pobíti předsevzali, k vědomosti,

že nešťastný mladík, o němž zde řeč, jest náhodou opět obživl

a zdraví u slzícího ztrápeného otce svého se nalézá.“ Co se v kontextu

tématu mrtvých jeví jako důležité, je především způsob podání smrti

mladého Vídeňana. Německý text zobrazuje Čechy jako krvežíznivé

a především zákeřné bytosti střílející oběti ze zálohy, a to pouze z důvodu

nošení národních symbolů. Zásadní je rovněž otcovo tvrzení o bezčetnosti

německých obětí, protože právě tyto představy tvořily nejzřetelnější

nástroj protičeské agitace německého nacionalismu obsažený

v daném letáku. Údajným obětem je v tomto kontextu přisouzena nová

role – burcovat k národnostnímu antagonismu a předvádět jiný národ

jako společenství nepřátel ohrožujících německý lid.

Výše zmiňované oznámení ale nebylo na stránkách českého tisku něčím

neobvyklým. V červenci uveřejnil německojazyčný list Prager Abend-

Blatt kratičkou zprávu o osudech sekretáře finančního úřadu a „oslavovaného“

skladatele oper a písní Josefa Hellera. Tento muž se měl stát,

slovy uveřejněné zprávy, jednou z oněch obětí, jež měly v noci z 15. na

16. června padnout dílem hanebných band českých vrahů. Sám Heller

vyprávěl tuto skutečnost údajně bez příkras a upřímně v tisku. Důležitým

sdělením zprávy je skutečnost, že Heller měl prý v době po červových

bojích skládat jednak rekviem pro Němce zákeřně zavražděné

Čechy a vedle toho i Te Deum, které by se mělo konat po odhalení

pražského široce rozvětveného spiknutí! Ačkoli sám skladatel nepadl

za oběť, i tato zpráva potenciálního usmrcení představovala alarmující

a obviňující sdělení, jež v několika větách vrhlo na českou pražskou společnost

negativní světlo. Každopádně i z této zprávy nám vystupují

Češi jako zákeřní vrazi německých obětí, které burcují ve věci národa.

V očích některých komentátorů a vykladačů pražského červnového

povstání však byla nejpádnějším důkazem české zlovolnosti a zákeřnosti

smrt kněžny Windischgrätzové. Ostatně právě ona je nejznámější

obětí tehdejších nepokojů. Pozůstalá společnost i samotní historici si

nikdy nevšímali pražských obětí jmenovitě, pouze manželka zasahujícího

generála je jedinou, stále připomínanou mrtvou. Její osud během

svatodušního pondělí je dostatečně známý, relativně detailně se o jejích

posledních chvílích zmiňuje ve své práci Z české revoluce 1848 Anna

Bajerová.

Kněžnu Marii Eleonoru Windischgrätzovou zastřelil neznámý střelec

dne 12. června. V okamžicích těsně před smrtí s ní pobýval syn Josef, její

sestra kněžna Bretzenheimová a maďarský baron Miklós Josika. Všichni

se nacházeli v salonu generálova bytu, ležícího v budově vojenského

velitelství. Šlo o rohový pokoj, jehož okna směřovala dílem do Celetné

ulice a dílem na Ovocný trh. V okamžiku smrti stála kněžna v blízkosti

okna, aby se mohla podívat na dění před budovou vojenského velitelství.

Byla zasažena přímo do čela střelou vypálenou z jedné z protilehlých

budov v Celetné ulici. Přivolaný lékař mohl pouze konstatovat násilnou

smrt zastřelením. Při následné prohlídce protějších budov byl zatčen

Maxmilián Maux, posluchač prvního ročníku pražské techniky. Byl

obviněn z vraždy kněžny Windischgrätzové. Později ho však propustili,

neboť se ukázalo, že šlo o omyl. Nemá smysl na tomto místě líčit ani

samotný průběh vyšetřování, ani Mauxův osud během svatodušních

dnů. O všem se detailně zmiňuje v připomínané práci Anna Bajerová.

V souvislosti s touto prací je mnohem zajímavější osud mrtvé kněžny

v kontextu dobového kultu mrtvých.

Kněžna Windischgrätzová byla, alespoň v podání Anny Bajerové,

osobou ušlechtilou. Její údajná dobrota a vřelý soucit s trpícími byly

v tehdejší společnosti známou skutečností. Proslýchalo se prý, že i ona

sama trpí vedle svého, v Čechách neoblíbeného muže. Sluchu u ní nacházeli

chudí a nešťastní, s nimiž se scházela v kostele u sv. Salvátora.

V tomto podání tak před námi stojí skoro dokonalá žena, která je pravým

opakem despotického a nepřístupného generála. Ten měl v podání

Josefa Toužimského okamžitě po její smrti prohlásit, že vystřelená

kule byla určena jemu. Údajně otřesen se chtěl sám vydat ozbrojenému

lidu před branami vojenského velitelství v Celetné ulici. Neučinil

tak pouze na přímluvu vojáků, kteří ho přesvědčovali, aby se nevrhal

do takového nebezpečí a neohrožoval svůj život, náležející především

císaři a vlasti.

Významu, jakému se kněžna těšila za svého pozemského života, odpovídal

i samotný pohřeb. V noci ze 14. na 15. června bylo její tělo převezeno

na Pražský hrad. Celý transport tvořil součást strategického

nočního přesunu armády na levý vltavský břeh. Až do 4. července byla

nabalzamovaná mrtvola vystavena v kapli sv. Vojtěcha v chrámu sv. Víta

na Hradčanech. Odtud ji pak převezli do tachovského zámku, knížecího

sídla, kde byla rovněž po několik dnů vystavena. Slavnostní pohřeb

se uskutečnil dne 10. července. Rakev mrtvé kněžny zdobily rodové knížecí

insignie. Špalír, jímž byla rakev odnášena do rodinné hrobky, tvořili

císařští polní myslivci z Chebu a tachovská národní garda. Podle podání

Anny Bajerové byl v čele průvodu nesen velký kříž, za nímž šla školní

mládež, členové tachovského chorobince, zástupci židovské komunity

se svým rabínem, oddíl národní gardy z Černošína a zástupci dalších

spolků a národních gard i okolních obcí. Za nimi následovala samotná

rakev, za kterou kráčel mladý syn Josef společně s dalšími šlechtici,

plzeňským krajským hejtmanem a jinými význačnými účastníky. Náboženské

obřady se konaly částečně v rodinné hrobce, kde byla kněžna

uložena, a posléze v tachovském děkanském kostele, v němž se sloužila

slavnostní mše a zaznělo rekviem.

Smrt manželky velícího generála a oblíbené ženy vyvolala v české

společnosti zcela jistě velký údiv. Po její smrti se začaly šířit různé zvěsti

přisuzující této smrti tragický výklad. Povídalo se o jejím románku

právě s mladým studentem Mauxem či s polským knížetem Lubomirskim.

Bohužel žádné bližší zprávy se nedochovaly. Je zarážející, v jak

minimální míře se dostala kněžnina smrt na stránky dobového tisku.

Lze říci, že až na několik málo výjimek o této události dobový tisk mlčel.

Veškeré zprávy se mohly šířit jen „šeptandou“ a osobními styky. O samotném

pohřbu přinesly stručnou zprávu pouze jediné noviny, a sice

německojazyčná Bohemia na konci července. Ta k stručnému popisu

tachovských pohřebních slavností navíc připojila zmínku, že 7. července

zemřela ve Vídni sestra kněžny Windischgrätzové, kněžna Bretzenheimová.

Svou krátkou informaci Bohemia zakončila slovy, že v těchto

dvou šlechetných ženách ztratilo lidstvo dva anděly strážné. Míněna

tím byla pravděpodobně charitativní činnost obou zesnulých. V českém

prostředí se kněžnina smrt, alespoň v kontextu tisku, zmiňovala

výhradně v souvislosti s vyšetřováním pražského povstání a samotného

Maxmiliána Mauxe. Do veřejného prostoru české společnosti vstoupila

tato žena „pouze“ v podobě nevinné oběti. Vyvstává však otázka, nakolik

byla její smrt, a byla-li vůbec, využívána konzervativním, kontrarevolučním

táborem stejně agitačním způsobem, jak bude patrné na

dalších stránkách v souvislosti se smrtí knížete Lichnowského, generála

Auerswalda či generála Latoura.

Jméno usmrcené kněžny však bylo ve veřejném prostoru občas vysloveno.

Mimo českou společnost se její smrt stala dalším z důkazů české

krvelačnosti během svatodušních bouří. Zprávy o její smrti v této nacionální

rovině přineslo několik dobových letáků vytištěných ve Vídni.

Jejich informace se rozcházely, některé hovořily pouze o smrti kněžny,

jiné i o zranění jejího syna. Zajímavý je však v souvislosti s nacionální

protičeskou argumentací leták s názvem Die Rebellen auf dem Schutthausen

in Prag. Haben sie capituliert?. Ten představuje názornou ukázku vyhrocené

protičeské kampaně, která se chopila i kněžniny smrti. Autor

letáku se zapřísahá, že mluví svatou pravdu, když tvrdí, že v Praze, údajně

z poloviny obydlené Němci, Češi odpřisáhli smrt všem Němcům. Fanatismus

Čechů prý došel až k šílenství, jehož důkazem byla i zákeřná

vražda bezbranné ženy, kněžny Windischgrätzové. Němci byli přepadáni

a zákeřně zabíjeni na ulicích a ve svých domovech jen proto, že nosili

na své hrudi německé barvy. Oběťmi této národní nenávisti se prý stalo

i několik vídeňských studentů.

Důležitějším faktem v souvislosti se zastřelenou kněžnou je její vstup

do veřejného prostoru. Příznačnou se jeví rovněž skutečnost, že i přesto

nebyla hlavní aktérkou tohoto dokumentu, ale pouze dokreslujícím příkladem.

Možná jsou někde uloženy obsáhlejší dokumenty a doklady

o její posmrtné roli a úloze ve veřejném prostoru během revoluce roku

1848. Na základě materiálů, které jsem měl k dispozici, lze zatím konstatovat,

že ačkoli byla kněžna Windischgrätzová nejznámější pražskou

obětí, v kontextu dobového kultu mrtvých hrála jen marginální roli.

Její smrt netvořila součást tehdejšího diskurzu o mrtvých, nevstoupila

v zásadnější míře do veřejného prostoru, který je rekonstruovatelný na

základě dobových dokumentů a materiálů.

 

… pokračování příběhu naleznete na 264 stranách knihy Kult mrtvých.

Objednejte si knihu hned teď v internetovém knihkupectví Kosmas.cz se slevou 15%.

Napište vlastní komentář

Četli jste knihu Kult mrtvých?
Tak neváhejte a napište vlastní komentář. Podělte se s ostatními čtenáři o své hodnocení.
Hodnocení
výborné
Nadpis recenze *

Váš komentář *

Vaše jméno

Město

Nejprodávaněj±í knihy
v±echny nejprodávaněj±í tituly
Kmenoví autoři
v±ichni kmenoví autoři
 
Brzy vyjde
v±echny připravované tituly
ARGO spol. s r.o.
Milíčova 13, Praha 3
tel.: +420 222 781 601

  Pokročilé hledání zasílání novinek