Kniha Katedrála moře /váz./ - obálka

Katedrála moře /váz./

Autor: Falcones Ildefonso

Doporučená cena: 378,- Kč

přejít na detail knihy

Ukázka z knihy

[...]

 

27

 

Byly to nevěstky, prozrazovaly je jejich barvami hýřící šaty. Aledis zaváhala, zda se k nim má přiblížit, ale vůně zeleninové polévky s masem byla příliš velkým lákadlem. Měla hlad a sotva se držela na nohou. Ty dívky byly přibližně stejně staré jako ona. Chodily sem a tam okolo ohně a vesele rozprávěly. Když ji uviděly stát pár kroků od táborových stanů, pozvaly ji k sobě, ale přece jen… byly to nevěstky. Aledis se podívala na sebe: byla celá otrhaná a špinavá a páchla. Znovu ji vybídly, aby se k nim připojila. Odlesky jejich hedvábných šatů pohybujících se ve slunci ji dráždily. Nikdo jiný jí nic k snědku nenabídl. Vždyť to zkusila ve všech stanech, přístřešcích i u prostých ohnišť, k nimž se doplazila. Slitoval se snad nad ní někdo? Jednali s ní jako s nějakou sprostou žebračkou. Prosila o almužnu: o skývu chleba, ždibec masa, trochu zeleniny. Plivali jí do natažené dlaně a potom se jí vysmáli. Tohle byly sice nevěstky, ale ony jediné jí nabídly, aby s nimi pojedla.

Král svolal vojsko k městu Figueras na severu knížectví. Mířili tam jak urození, kteří vytrvali při panovníkovi, tak katalánská host, v jejíchž řadách pochodovali i barcelonští vojáci. Mezi nimi kráčel i optimisticky naladěný Arnau Estanyol, ozbrojený otcovou kuší a jednoduchou římskou dýkou. Po dlouhé době se konečně cítil svobodně.

U Figuerasu však král Pedro shromáždil nejen okolo dvanácti set jezdců a čtyř tisíc pěšáků, ale krom toho se mu podařilo naverbovat ještě jednu armádu, tvořenou příbuznými vojáků – hlavně harcovníků, kteří jakožto kočovníci vandrovali se svými domovy –, překupníky, kteří čekali, že od vojáků odkoupí válečnou kořist získanou při drancování, obchodníky s otroky, duchovními i karbaníky, lapky a nevěstkami, žebráky a nuzáky všeho druhu, stahujícími se za vojskem jako supi za mršinou. Ti všichni tvořili působivý zadní voj, pohybující se v rytmu vojska, který byl ovšem řízen svými vlastními zákony, mnohdy krutějšími než zákony války, na níž se přiživovali.

Aledis byla jen jednou z mnoha. Rozloučení s Arnauem jí stále ještě znělo v uších. Už jen jedenkrát Aledis ucítila, jak se manželovy drsné a vrásčité ruce dobývají do nejintimnějších partií jejího těla. Chroptění starého koželuha se prolnulo s jejími vzpomínkami. Stařec ji štípl do lůna, Aledis však nereagovala. Stařec ji štípl znovu, tentokrát silněji, a dožadoval se falešné touhy, kterou mu jeho mladá žena dosud předstírala, ale Aledis stiskla stehna k sobě. „Proč jsi mě opustil, Arnaue?“ prolétlo Aledis hlavou, když ucítila, že ji Pau zalehl a rukama se jí snažil odtáhnout stehna od sebe. Ustoupila a roztáhla nohy. V ústech pocítila hořkou pachuť a snažila se ukrýt, že se jí zvedá žaludek. Stařec sebou mrskal jako nějaký plaz. Nevolnost se vrátila a Aledis stačila jen otočit hlavu na stranu. Zvracela na lůžko, ale muž si toho ani nevšiml. Dál ochable tlačil a pomáhal ochabujícímu penisu rukama. Hlavou spočíval na jejích ňadrech a kousal ji do bradavek, které zhnusením odmítaly ztuhnout. Sotva skončil, svezl se na postel vedle ní a usnul jako špalek.

Následujícího rána Aledis svázala do uzlíčku svůj skromný majetek, hrstku peněz, kterou uzmula manželovi, a trochu jídla a jako každého dne vyšla na ulici. Šla až ke klášteru Sant Pere de les Puelles, prošla hradbami Barcelony a pustila se původní římskou cestou, po níž měla dojít až k Figuerasu. Branou města prošla zvolna, se sklopenou hlavou, přestože potlačovala touhu rozběhnout se pryč, a střežila se pohlédnout vojákům do očí. Potom se podívala vzhůru k jásavě modrému nebi a vykročila vstříc novému životu. Všechny poutníky mířící do města míjela s úsměvem. Arnau svou ženu taky opustil. Zjistila si to. Určitě odešel jen proto, aby se jí zbavil. Arnau Mariu nemiloval, cítila to pokaždé, když se s ní, s Aledis, miloval…! Jak do ní vnikal! Věděla to, miloval jen ji. A co až ji uvidí… Aledis si představila, jak k ní běží s rozevřenou náručí. Utečou! Utečou… a zůstanou spolu už navždycky.

V prvních hodinách cesty šla Aledis se skupinkou rolníků, kteří byli ve městě prodat vlastní úrodu a nyní se vraceli domů. Vysvětlila jim, že je těhotná a jde o tom říct manželovi, jelikož učinila slib, že se to muž dozví ještě před odchodem do bitvy. Dozvěděla se od nich, že Figueras leží pět nebo šest dní chůze po téže cestě až k Gironě. Kromě toho si musela vyslechnout i rady od dvojice bezzubých, bosých stařen. Obě vypadaly, jako by se každou chvíli měly zlomit pod tíhou prázdných košů, jež nesly, ale ony šly stále dál, s energií, jež byla u jejich starých a vyzáblých těl nepochopitelná.  

„Jářku, to nemá být, aby se ženská toulala po těchhle cestách samotná,“ prohlásila jedna a zavrtěla hlavou.

„Ba, ba, nemá,“ potvrdila druhá.

Uběhlo několik vteřin potřebných k tomu, aby obě znovu nabraly dech.

„Tím spíš, když je mladá a pěkná,“ dodala ta druhá.

„Svatá pravda,“ přisvědčila první.

„Co se mi může stát?“ opáčila nevinně Aledis. „Cesta je plná dobrých lidí, jako jste vy.“

Musela znovu počkat. Stařeny ušly několik kroků mlčky a natahovaly nohy, aby udržely krok se skupinou rolníků.

„Tady na lidi natrefíš, to jo. Kolem Barcelony je spousta vesnic, kterým město dává živobytí jako nám. Ale o kus dál,“ dodala a nepřestávala upírat oči do země, „kde vsi leží pěkný kus od sebe a široko daleko žádné město, nepotkáš ani živou duši a cesty nejsou bezpečné.“

Tentokrát se její družka zdržela jakéhokoli komentáře. První stařena se nakonec po obvyklé pauze znovu obrátila na Aledis:

„Jářku, až budeš sama, hleď, ať tě nikdo nevidí. Buď opatrná a vždycky se radši schovej. Střež se každého doprovodu.“

„Dokonce i doprovodu rytířů?“ zeptala se Aledis.

„Těch obzvlášť!“ vykřikla jedna.

„Jakmile uslyšíš klapot koňských kopyt, schovej se a modli se k Pánubohu!“ houkla druhá.

Tentokrát odpověděly jednohlasně, téměř bez dechu, a v hlase se jim chvěla zlost. Dokonce trochu přidaly do kroku, jelikož vzdálenost mezi nimi a průvodem se zase zvětšila. Výraz nedůvěry v Aledisině tváři byl nejspíš příliš čitelný, protože jakmile obě stařeny srovnaly krok s ostatními, znovu na ni začaly naléhat.

„Hleď se, děvče,“ radila jí jedna a druhá přikyvovala, ještě než se první dostala k věci, „já na tvém místě bych se zčerstva vrátila do města a počkala bych na muže tam, páč cesty jsou venkoncem nebezpečné a teďka, co všichni vojáci a velitelé táhnou s králem do války, tím spíš. Všude bují neřádstvo, nikdo se nestará o pořádek a nikdo se nebojí králova trestu, poněvadž král má nynčko úplně jiné starosti.“

Aledis kráčela zamyšleně vedle stařen. Schovávat se před rytíři? Proč by to dělala? Všichni rytíři, kteří přicházeli do manželovy dílny, se k ní vždy chovali zdvořile a s úctou. Nikdy neslyšela z úst oněch mnoha kupců, kteří zásobovali jejího muže kůží, vyprávět o nějakých loupežných přepadeních nebo bezpráví na katalánských cestách. Zato si dobře vzpomínala na ty hrůzostrašné příběhy o námořních plavbách, o putování po maurských zemích nebo dalekých krajích egyptského sultána, jimiž ji obvykle bavili. Od muže věděla, že už přes dvě stě let jsou katalánské cesty pod ochranou zákona i samotného krále a že každého, kdo by se odvážil spáchat zločin na královské cestě, čeká mnohem přísnější trest, než kdyby tentýž přečin spáchal kdekoli jinde. „Jářku, bez bezpečných cest to v obchodě nejde!“ říkal. „Jak jinak bychom mohli prodávat naše zboží i v těch nejvzdálenějších koutech po celém Katalánsku, kdyby se o to král nezasadil?“ A pak jí po lopatě vysvětloval, že už před více než dvěma sty léty se církev snažila nastolit na cestách pořádek. Zpočátku k tomu využívala bul zvaných Constituciones de Paz y Tregua sepisovaných na církevních synodách. Porušil-li je někdo, byl okamžitě exkomunikován. Biskupové ustanovili, že obyvatelé jejich hrabství a biskupství nesmí své nepřátele napadat od deváté hodiny sobotní až do první hodiny pondělní a o předepsaných svátcích. Toto příměří chránilo kromě jiného i kněží, duchovní a vůbec všechny ty, kteří se ubírali na sváteční mši nebo se z ní vraceli. Buly, pokračoval ve výkladu Pau, se neustále rozšiřovaly a chránily stále větší množství osob i majetku: kupce a hospodářská a tažná zvířata, zemědělské náčiní a domy rolníků, obyvatele vesnic, ženy, úrodu, olivovníky, víno… Nakonec král Alfonso I. ustanovil platnost bul na veškeré veřejné silnice a cesty a prohlásil, že kdo je poruší, dopustí se urážky majestátu.

Aledis pohlédla úkosem na stařeny. Bez jediného slova pokračovaly v cestě, bosé nohy vlekly za sebou, koše na zádech. Kdo by se opovážil spáchat urážku majestátu? Který křesťan by riskoval exkomunikaci kvůli útoku na pocestného na katalánské cestě? Zrovna nad tím přemýšlela, když skupinka rolníků odbočila na San Andrés.

„Tak s pánem bohem, děvče,“ loučily se s ní stařeny. „A dej na slova dvou starých žen,“ dodala jedna z nich. „Jestli půjdeš dál, buď tuze opatrná. Vyhni se každé vsi  i městu. Mohli by tě zmerčit a pak si na tebe počíhat. Zastavuj se jen u dvorců a vybírej ty, u kterých uvidíš ženské a děcka.“

Aledis hleděla za vzdalující se skupinkou. Obě stařeny se bosky šouraly za rolníky a snažily se nezůstávat příliš pozadu. Netrvalo dlouho a osaměla. Až dosud šla společně s rolníky, rozprávěla s nimi a nechávala myšlenky volně a bezstarostně bloudit jako svou představivost. Hnala ji touha být po Arnauově boku i pocit dobrodružství, do něhož se tak bezhlavě pustila. Avšak jakmile se hlasy společníků i jejich ozvěna ztratily v dálce, na Aledis tíživě dolehla samota. Měla před sebou dlouhou cestu. Rukou si zaclonila oči před sluncem a pokoušela se dohlédnout do dálky. Slunce stálo vysoko a na jasně modré obloze nebylo jediného mráčku, který by kalil nesmírnost oné velkolepé kopule, jež se na horizontu spájela s širými a bohatými zeměmi Katalánska.

Možná to však nebylo jen tím zvláštním pocitem cizoty a osamění, který dívku po odchodu rolníků přepadl. Ve skutečnosti Aledis nikdy nestála tváří tvář obloze a zemi, když pozorovateli nepřekáží nic ve výhledu, když se lze volně rozhlížet po obzoru, prostírajícím se vůkol člověka. Teď ho měla před sebou. Aledis pohlédla směrem k horizontu, kde měl podle slov rolníků ležet Figueras. Podlomila se jí kolena. Otočila se okolo své osy a pohlédla nazpátek. Nic. Barcelona zůstala daleko za ní, obklopoval ji zcela neznámý kraj. Hledala pohledem střechy domů, které se vždy stavěly do cesty dosud neznámému zázraku přírody – obloze. Pátrala po pachu města, po vůni kůže, po křiku lidí, po hluku živoucího města. Byla však sama. Náhle jí přišla na mysl slova dvojice stařen. Snažila se zahlédnout v dálce Barcelonu. Pět nebo šest dní cesty! Kde bude spát? A co bude jíst? Potěžkala svůj raneček. A co když měly ty stařeny pravdu? Co bude dělat, jestli ji zastaví nějaký rytíř nebo zločinec? Slunce stálo vysoko na obloze. Aledis znovu pohlédla směrem, kterým měl být Figueras… a Arnau.

Byla dvojnásob ostražitá. Šla s nastraženýma ušima a s očima na stopkách, aby jí neunikl žádný zvuk, který by narušil samotu cesty. V blízkosti panství Montcada, jehož hrad tyčící se na stejnojmenném vrchu chránil vstup do roviny kolem Barcelony, se cesta znovu zaplnila rolníky a kupci. Slunce se sklánělo k polednímu. Aledis se přidala k pocestným, jako by i ona mířila do města, ale sotva došla k jeho branám, vzpomněla si na rady stařen a obešla město širokým obloukem.

Jakmile Aledis zjistila, že s narůstající vzdáleností se cítí stále klidnější, zaradovala se. Cestou na sever od Montcada ustavičně potkávala rolníky a trhovce. Většina šla pěšky, jen někteří jeli na povozech, mulách či oslech. Všichni se vlídně zdravili a Aledis si začala vychutnávat onu srdečnou atmosféru. Stejně jako předtím i tentokrát se připojila k jedné skupince pocestných. Byli to kupci, kteří mířili do Ripolletu. Pomohli jí přebrodit řeku Besós, ale krátce potom se jejich cesty rozešly a skupinka odbočila doleva směrem k Ripolletu. Aledis znovu osaměla. Přešla Val Romanas, ale hned nato jí cestu přeťalo hlavní koryto řeky Besós. Proud vody byl v tuto roční dobu ještě natolik prudký, že bylo vyloučeno, aby řeku přebrodila.

Aledis pohlédla nejdřív na řeku a pak na převozníka, který lhostejně čekal na břehu. Muž se z nepochopitelných důvodů nápadně ochotně usmál, přičemž v úsměvu odhalil strašlivě zčernalé zuby. Chtěla-li pokračovat v cestě, Aledis nezbývalo než využít služeb toho převozníka s černými zuby. Volnou rukou, v níž nenesla uzlíček, začala škubat za tkalouny ve šněrování výstřihu a snažila se přitáhnout rozhalené konce k sobě, ale bez úspěchu. Zpomalila. Vždycky jí říkali, jak ladně se pohybuje, a ona si pokaždé radostně vychutnávala vědomí, že se na ni upírají něčí oči. Ten chlap byl úplně černý! Skoro jako by měl špínu zarostlou do kůže. A co kdyby položila uzlík na zem? Ne. Všiml by si toho. Ale čeho se bojí? Není důvod. Převozníkova košile byla špínou úplně ztvrdlá. A ty nohy! Pane Bože! Vždyť mu skoro nebyly vidět prsty. Pomalu. Pomalu. Bože, to je odporný chlap! prolétlo jí hlavou.

„Chci se dostat na druhý břeh,“ řekla mu.

Převozník zvedl zrak od Aledisiných ňader k jejím velkým hnědým očím.

„Jo,“ odtušil lakonicky. Potom znovu neomaleně upřel oči na její prsy.

„Neslyšel jsi?“

„Jo,“ opakoval, aniž zvedl zrak.

Chvíli bylo slyšet jen plynoucí Besós. Aledis téměř hmatatelně cítila, jak ji převozník svléká očima. Zrychlil se jí dech, což ještě zvýraznilo křivku jejích ňader, a krví podlité oči zatím dál prozkoumávaly každičký kousek jejího těla.

Byla sama, ztracená kdesi v srdci Katalánska, na břehu řeky, o níž se domnívala, že ji překročila s těmi lidmi z Ripolletu, a se silným mužem, který na ni nepřestával chlípně zírat. Aledis se rozhlédla. Neviděla ani živou duši. Pár metrů nalevo, kousek od břehu, stála chatrč z ledabyle navršených kmenů, stejně zanedbaná a páchnoucí jako její majitel. Před vchodem, uprostřed všelijakých zbytků a odpadků, bylo ohniště a nad ohněm, na železné třínožce visel kotlík. Aledis si raději ani nechtěla představovat, co se kotlíku vaří, ale vůně, která se z něho linula, jí připadala na zvracení

„Musím dohonit královské vojsko,“ začala váhavě.

„Jo,“ odpověděl znovu převozník.

„Můj muž je královský velitel,“ zalhala a zvýšila hlas, „a já mu musím dát vědět, že jsem v naději dřív, než půjde do bitvy.“

„Jo,“ odtušil a znovu vycenil zčernalé zuby.

V koutku úst se mu objevil pramínek slin. Převozník si ji otřel rukávem košile.

„To neumíš říct nic jiného?“

„Ale jo,“ odpověděl muž a přimhouřil oči. „Královští velitelé umírají rychle.“

Aledis ho vůbec neviděla vstát, ale znenadání ucítila, jak ji silně udeřil do obličeje. Zavrávorala a pak se bez hlesu svezla na zem, ke špinavým nohách útočníka.

Muž si dřepl, chytil ji za vlasy a táhl k chatrči. Aledis mu vší silou zatínala nehty do ruky, až ucítila, jak se mu zarývají do masa, ale on ji táhl dál. Snažila se vstát, několikrát klopýtla a pak zase upadla. Rychle se vzpamatovala a na všech čtyřech se vrhla po útočníkových nohách, aby ho povalila, ale převozník se jí vytrhl a uštědřil jí kopanec do břicha.

Ještě se snažila popadnout dech, když ucítila, jak jí v rytmu převozníkovy touhy tělo bolestivě odírají hlína a kamínky z podlahy chatrče.

 

[...]

 

… pokračování příběhu naleznete na 534 stranách knihy Katedrála moře /váz./.

Objednejte si knihu hned teď v internetovém knihkupectví Kosmas.cz se slevou 15%.

Napište vlastní komentář

Četli jste knihu Katedrála moře /váz./?
Tak neváhejte a napište vlastní komentář. Podělte se s ostatními čtenáři o své hodnocení.
Hodnocení
výborné
Nadpis recenze *

Váš komentář *

Vaše jméno

Město

Nejprodávaněj±í knihy
v±echny nejprodávaněj±í tituly
Kmenoví autoři
v±ichni kmenoví autoři
 
Brzy vyjde
v±echny připravované tituly
ARGO spol. s r.o.
Milíčova 13, Praha 3
tel.: +420 222 781 601

  Pokročilé hledání zasílání novinek