Kniha Proces s templáři - obálka

Proces s templáři

Autor: Barber Malcolm

Doporučená cena: 389,- Kč

přejít na detail knihy

Ukázka z knihy

 

2. Zatýkání

 

„Cosi hořkého, cosi politováníhodného, cosi, co je hrozné na pohled, děsivé pro ucho, ohavný zločin, odporné zlo, hnusný čin, strašlivé neštěstí, cosi téměř nelidského, vskutku cizího veškeré lidskosti.“ Tato vzletná rétorika uvádí tajná nařízení krále Filipa IV. jeho bailiům a senešalům v celé Francii ze 14. září 1307, kde je instruoval, aby se připravili na zatýkání členů templářského řádu v celém království. Ke královu velkému úžasu a zděšení mu osoby „pevné víry“ vylíčily zločinnost bratří Templu, kteří „jako vlci v rouše beránčím“ znovu ukřižovali Krista, vlastně způsobili „těžší rány než ty, které utrpěl na kříži“. Tito muži sice prohlašovali, že jsou křesťany, ve skutečnosti však, když byli přijímáni do řádu, třikrát zapřeli Krista a třikrát plivli na jeho obraz. Potom, když svlékli světské oblečení, předstoupili před staršího templáře, který měl na starosti jejich přijetí. Ten je políbil na dolní část páteře, pupek a nakonec na ústa „k hanbě lidské důstojnosti, podle bezbožného obřadu jejich řádu“. Navíc se potom slibem věrnosti zavazovali, že se budou oddávat tělesným stykům s jinými členy řádu, „což bylo vyžadováno, aniž bylo možné to odmítnout“. Nakonec „tito nečistí lidé opouštějí křtitelnici životodárné vody“ a obětují modlám. Celým dokumentem prostupuje silný verbální útok. Ve slovech i činech „poskvrňují zemi svou zvráceností, maří blahodárný účinek rosy a zamořují čistý vzduch“.

            Král připustil, že o pravdivosti obvinění zpočátku pochyboval, protože se domníval, že udavači tohoto druhu a šiřitelé tak neblahých zvěstí třeba jednali spíše „ze zlovolné závisti, nebo aby rozdmýchali nenávist, či byli vedeni hamižností, než z vroucí víry, se zanícením pro spravedlnost nebo se soucitnou křesťanskou láskou“. Avšak obvinění se tak hromadila a předkládané argumenty začaly vypadat tak pravděpodobně, že to vyvolalo „silné domněnky a podezření“. Král se proto sešel s papežem a diskutoval se svou radou prelátů a baronů o nejlepších způsobech, jak zjistit pravdu. Po těchto diskusích a na podnět žádosti Viléma z Paříže, papežského inkvizitora ve Francii, „jenž se dovolával pomoci naší autority“, král nařídil, aby byl každý člen řádu zajat a byl k dispozici církevnímu soudu a aby byl všechen řádový majetek, movitý i nemovitý, zabaven a držen, aniž se zmenší, v královském opatrovnictví. Třebaže bylo pravděpodobné, že někteří rytíři budou uznáni za nevinné, takové vyšetřování jim mělo být ku prospěchu, protože špatná pověst ulpěla na nich všech. Filipovo nazírání na sebe sama je zcela zřejmé: „Jsme postaveni Hospodinem na strážní věž královské eminence, abychom bránili svobodu víry církve, a nade všemi přáními naší duše je nám přednější úsilí o šíření katolické víry.“

            Vlastní zatýkání bylo naplánováno jako současně probíhající ranní razie, jež se měla konat v časných hodinách v pátek 13. října. Operace, která možná těžila z předchozího zatýkání tohoto druhu, jehož obětí byli Lombarďané a Židé, byla do značné míry úspěšná i přes obrovské problémy koordinace a utajení, které s sebou nesla. Uniknout se podařilo jen malému počtu templářů, podle oficiálních pramenů dvanácti, i když zřejmě uniklo ještě dalších dvanáct, ale jen jeden z uprchlíků, Gérard z Villiers, preceptor ve Francii, byl významnější postavou, a někteří, jako byl rytíř Petr z Bouclu, unikli jen dočasně, protože, i když odložil řádový plášť a oholil si vousy, byl poznán a vzat do vazby. Dva další, Jan ze Chaley a Petr z Modies, kteří unikli společně, byli později dopadeni v pruhovaných šatech, do nichž se převlékli, a jeden služebný bratr, Renaud z Beaupilieru, který si oholil vousy a ukryl se v řádovém domě ve Vicecourtu v lotrinském vévodství mimo francouzské územní, byl nakonec objeven, zřejmě několik let po zatýkání. Další templář, Impert Blanke, preceptor v Auvergne, byl zajat v Anglii a později hrál vůdčí úlohu při obhajobě anglických templářů. Ti, kteří uprchli, byli patrně znepokojeni růstem nepříznivých zvěstí, nebo je možná děsilo to, že budou odhaleny zločiny, jež spáchali nebo plánovali a jež nebyly nutně spjaté s obviněními francouzského krále. Jeden oficiální pramen tvrdí, že se Hugo ze Châlons (synovec vizitátora řádu Huga z Pairaudu), který unikl královským úředníkům, zúčastnil spiknutí na zabití krále, i když možná šlo jen o pokus nařknout Pairauda ze spolčení. Třebaže jeden templář, který byl chycen v listopadu 1309, když žebral v Paříži, utekl už dva týdny před zatýkáním, zdá se, že většina templářů byla zaskočena. Mnozí z těch, kteří utekli, nedostali skoro nebo vůbec žádné varování; svědci je popisují jako prchající „v době zatýkání“. Samotný velmistr Jakub z Molay zaujal předcházejícího dne čestné místo při pohřbu Kateřiny, manželky králova bratra Karla z Valois, protože držel jednu ze šňůr pallia, a jeden nováček byl přijat do řádu pouhých jedenáct dnů před zatýkáním, aniž si byl vědom hrozící katastrofy. Stížnosti Filipa IV. na řád, jež musely být všeobecně známé, zřejmě nebyly samy o sobě považovány za varování, protože příjímání nových členů do řádu se v měsících před říjnem 1307 vůbec nezastavilo. Když v roce 1310 dostali templáři příležitost, aby se hájili, několik z nich to odmítlo s tím, že jsou v řádu jen krátkou dobu, a sedm z nich uvedlo konkrétní období, a sice od šesti měsíců až do „jednoho měsíce bez dvou dnů“.

            Na počátku 14. století by nikdo nezpochybňoval to, že případy kacířství příslušejí církvi nebo že tak či onak spadají do pravomoci církevních úřadů. Popud k zatýkání evidentně vyšel od francouzské vlády, ale v přísném slova smyslu si tato akce zachovala formy legálnosti, protože Filip IV. si dal záležet na tom, aby vysvětlil, že se drží řádné žádosti Viléma z Paříže, inkvizitora Francie, který měl pravomoc jako zástupce papeže. Vilém však byl francouzským dominikánem, tak těsně spjatým s královskou mocí, že měl funkci královského zpovědníka. Ve snaze uspokojit stále rostoucí administrativní potřeby francouzské monarchie se inkvizitoři prostřednictvím svého představeného ve Francii stávali dalším ramenem státní moci. Při zatýkání templářů se kapetovská monarchie stejně, jak to tak často dělala v minulosti, usilovně snažila zachovávat vnější formy legálnosti, protože celé její postavení se opíralo o takové formy, jejichž výrazem bylo feudální uspořádání, přičemž však právní postupy využívala pro své předem stanovené cíle. Avšak úplný rozsah moci inkvizitora byl nejasný. V roce 1290 dal papež Mikuláš IV. dominikánskému převorovi pravomoc vyšetřovat kacířství ve Francii jeho vlastním jménem nebo jménem jiných, ale není jasné, jak dalece byla tato pravomoc převedena na Viléma z Paříže. Roku 1308 v Poitiers dal zcela výslovně najevo, že „postup zatýkání templářů nebyl nikdy potvrzen v jeho listinách“, ačkoli „se mohl právem domnívat, že inkvizitor má obecné listiny týkající se záležitosti vyšetřování, jež pocházejí od jeho předchůdců“.

            Navíc Filipovo tvrzení, že se radil s papežem, zakrývalo skutečnost, že Klement nebyl na záležitost vlastního zatýkání dotázán, ani o ní nebyl informován. Král a papež nepochybně o této záležitosti diskutovali přinejmenším obecně. Romeus z Brugarie, pařížský univerzitní mistr, napsal v listu aragonskému králi Jakubovi II. datovaném 26. října 1307, že se takových diskusí zúčastnil o šest měsíců dříve, a další svědek, Jan Burgunyó, mallorský sakristán, který byl zmocněncem krále Jakuba II. u papežského dvora, referoval o nedávném setkání krále a papeže v Poitiers v listu ze 14. května 1307. Samotný papež, když zkoumal pozadí jednání v Poitiers roku 1308, se zmínil také o tom, že král už tuto záležitost nadnesl v Lyonu, což se patrně týká papežské korunovace v tomto městě v listopadu 1305. Je však nepravděpodobné, že francouzská vláda už tak brzy formulovala nějaké konkrétní plány proti templářům, i když je možné, že se v té době obecně šířily nepřátelské řeči vůči templářům. Otázka templářů byla určitě jedním z hlavních témat programu francouzské vlády přinejmenším od jara 1307, protože nejenže ji samotný král dal na přetřes počátkem května v Poitiers, ale od tohoto data také papež přijímal královská poselstva.

            Ačkoli se však francouzská vláda možná této záležitosti věnovala s jistou intenzitou, papež roku 1308 tvrdil, že na jednání v Lyonu prohlásil, že obviněním vzneseným proti templářům nevěří, ale nemohl si vzpomenout, co odpověděl při nedávnějších diskusích v Poitiers. Kategoricky však ujistil, že při zatýkání templářů král nepostupoval „skrze listy papeže“. Klement byl ve své vzpomínce na jednání v Poitiers téměř jistě méně než upřímný. Dne 24. srpna 1307 napsal králi o jejich rozhovorech v Lyonu a Poitiers. Zpočátku „nám sotva přišlo na mysl, že bychom uvěřili tomu, co tehdy bylo řečeno“, ale od té doby „jsme slyšeli mnoho podivných a neslýchaných věcí“ o řádu, a proto po poradě s kardinály a „nikoli bez velkého zármutku, znepokojení a neklidu v srdci“ se papež rozhodl zahájit vyšetřování. Když se podle Klementa Jakub z Molay a mnoho preceptorů řádu doslechli o obviněních, sami ho několikrát důrazně žádali, aby zahájil vyšetřování „týkající se těch věcí, jež se jim prý falešně přisuzují, a udělil jim rozhřešení, když budou shledáni nevinnými, jak ujišťují, anebo je odsoudil, když budou shledáni vinnými, což si v žádném případě nemyslí“. Mezitím se papež zavázal, že bude krále informovat o všech událostech, i když výslovně Filipa požádal, aby přijal reciproční opatření a posílal mu „úplné, ucelené a okamžité“ informace. Avšak ve stejném listu už papež jasně uvedl, že není nutné spěchat s dosud nevyřízenými záležitostmi, protože je momentálně nemocen. V září se pokusil poslechnout radu svých lékařů tím, že užil několik přípravků a podstoupil pročištění střev. Očekával, že se dostatečně zotaví, aby mohl přijmout vyslance někdy v polovině října, a opravdu v té době Hugo z Pairaudu, vizitátor řádu, a několik dalších templářů byli přítomni v Poitiers poblíž papežovy přechodné rezidence, zjevně proto, aby vyvrátili tvrzení francouzského krále, až bude papež dostatečně zdravý, aby se s nimi mohl setkat. Zde je možná malý náznak toho, že se Klement obával unáhleného zásahu ze strany francouzské monarchie a doufal, že takové plány potlačí vyšetřováním, výměnou informací a ospravedlní odklad zdravotními důvody. Avšak myšlenka zahájit vyšetřování jasně dokazuje, že Klement v té době nemyslel na schválení plošného zatýkání členů řádů. O měsíc později, 26. září, třináct dnů po rozeslání tajných královských příkazů k zatčení templářů, Klement pořád ještě žádal Filipa o informace, což naznačuje jednak to, že nedošlo k rozhodujícímu pokroku ve vyšetřování, a jednak to, že neznal francouzské plány.

 

… pokračování příběhu naleznete na 396 stranách knihy Proces s templáři.

Objednejte si knihu hned teď v internetovém knihkupectví Kosmas.cz se slevou 15%.

Napište vlastní komentář

Četli jste knihu Proces s templáři?
Tak neváhejte a napište vlastní komentář. Podělte se s ostatními čtenáři o své hodnocení.
Hodnocení
výborné
Nadpis recenze *

Váš komentář *

Vaše jméno

Město

Nejprodávaněj±í knihy
v±echny nejprodávaněj±í tituly
Kmenoví autoři
v±ichni kmenoví autoři
 
Brzy vyjde
v±echny připravované tituly
ARGO spol. s r.o.
Milíčova 13, Praha 3
tel.: +420 222 781 601

  Pokročilé hledání zasílání novinek