Kniha Čeka, bomba, rokenrol - obálka

Čeka, bomba, rokenrol

Autor: Bankovskis Pauls

Doporučená cena: 368,- Kč

přejít na detail knihy

Ukázka z knihy

 

3

           

            Ženy, na rozdíl od mužů, rády poslouchají; dokonce i když ničemu nerozumějí; i když jde o lži; člověk se musí umět tvářit, jako by měl hodně známých; zdravit ostatní hosty kaváren a číšníky oslovovat jménem; naučit se obstojně hrát aspoň na jeden hudební nástroj; je dobré nacvičit si melodie, co jsou zdánlivě známé, ale v rádiu je zas tolik nehrají. Joren se podíval na Evu a usmál se. Za ta léta si vypracoval osobitou taktiku svádění.

            „Doporučoval bych margaritu,“ řekl jí, ačkoliv si všiml, že mu nerozumí, „bude ti chutnat. Vím to.“

            Vyhrnul si rukávy pruhovaného námořnického trička, otevřel ulepený, pivem politý klavír a začal hrát. Úplně jednoduché písničky. Návštěvníci kavárny byli potěšeni.

 

            Stanicemi metra po celém světě vane zápach teplého a mastného prachu. Vyšli na povrch osvětlený hvězdami a nadechli se čerstvého vzduchu. Hlas z mikrofonu připomínal, že je to konečná stanice, dveře zaklaply, vlak se zanořil do tmy a pokračoval dále na Východ. Tam, kde se pod ulicemi a základy domů skrývaly opuštěné stanice duchů.

            Vítr přinášel z parku vůni tlejícího listí, pod chodidly jim křupaly žaludy. Obzor pozvolna rudnul. Ještě před půlnocí se na Kurfürstendammu Evě ošoupala a odloupla guma na podpatku, kroky klapaly na asfaltu jako chromý metronom, Joren pohledem setrvával na jejích úzkých rtech a nepatrném mateřském znamínku v horním koutku.

            Má tak bledou kůži.

            Eva se usmála a odhrnula si vlasy z čela. Nebe bylo čím dál jasnější. Evina ruka se se přitiskla k Jorenově. Vystoupali po železném schodišti a dívali se přes zeď. Na jasné obloze zvolna pohasínala světla východního Berlína, blížil se den. Na druhé straně zdi se rýsovala silueta Braniborské brány. Stovky kilometrů za ní se nacházel Evin domov. Neuměla ani francouzsky, ani anglicky, německy nebo arabsky. Byla první, komu Jorenovo vyprávění připomínalo bublání vody postrádající smysl. Otočila se zády ke zdi, domovu a Východu.

            Luna romantičeskaja,“ ukázala. Na sametově blankytném nebi zářil jako bílý knoflík kulatý měsíc. Eva se snažila zahřát si v rukávech svetru zkřehlé prsty.

            Luna romantičeskaja,“ zopakoval pomalu Joren. Rusky uměl jen pár slov.

            Mateřské znaménko se dotklo Jorenových rozpraskaných rtů. Hledali modré z nebe v očích toho druhého. Země se odrazila od konečků Eviných prstů. Z opačné strany zdi je nedůvěřivě pozorovali dva východoněmečtí pohraničníci.

           

            Když se Joren vrátil do pokojíku na koleji, podíval se do zrcadla a strnul. Doposud byl přesvědčen, že se podobá matce. Stál na cizím záchodě u umyvadla a pod maskou známých rysů spatřil otcovu tvář. Za několik vteřin vidina zmizela. Opět vypadal jako matka.

           

            Vrátil se do domu, kde znal každičký kout, každý stín v kteroukoliv denní či noční dobu; dům nebyl ani hezký, ani ošklivý – jako první láska, co už dávno přestala být skutečností, stále však člověku naplňovala srdce sladkobolným pocitem.

            Po schodišti sešlapaném četnými generacemi běhával škaredý kluk; natahoval se na špičky u vysokého parapetu a díval se z okna nebo se supěním zápolil s těžkými dveřmi; teď Joren vyrostl a škaredý je pořád; od narození se podobal více matce; byla to pohledná žena, avšak ženské rysy nasazené na lebku zděděnou po otci ztratily veškerou přitažlivost a změnily se v místy legrační, místy odpudivou škrabošku z bílé pokožky a černého ochlupení.

            Opatrně stiskl kliku a pootevřel dveře; pološerem se vznášely pamětí zachycené fotografie nalepené na podklad z tvrdého kartonu a vzpomínky proměněné ve strnulé záběry; všichni mužští členové rodiny se usadili kolem kulatého stolu a rozvážně hleděli do objektivu; důstojní muži seřazení v půlkruhu (první zleva Šlomo Epstein, Jorenův dědeček); otec zamlada, snad u berlínského fotografa; asi stovka tváří o velikosti špendlíkové hlavičky a nápis z druhé strany: Riga komitet der Bund, 1917.

            Otec si na čelo a na ruce připevnil modlitební řemínky s citáty z tóry a chystal se k modlitbě; neustále prosil Boha; zrána, dopoledne, odpoledne, navečer, snad i ve spánku: můj Pane, ochraňuj můj jazyk od zla a rty od lží; do večera musí Joren stihnout vyčistit stříbro, nařezat toaletní papír na malé kousky a vyčistit otci boty; v domě vládl čilý ruch; kdykoliv v budoucnu Joren ucítí vůni leštidla, bude mu připomínat blížící se šábes; v pátek odpoledne k nim chodíval malý chlapec; byl skoro stejně starý jako Joren; otec mu dal pár drobných mincí a připomněl mu, v kolik má přijít a co má udělat; hoch si kousal horní ret, kýval hlavou a mlčel; jmenoval se Erik; vracíval se krátce před západem slunce; uprostřed stolu bohabojně stály dva svícny; matka zažehla svíce: Požehnán budiž Hospodin; Erik jako stín proklouzl z chodby do pokoje, z pokoje do kuchyně a rozsvěcel nebo zhasínal světlo; nikdy s nimi nemluvil, stejně jako babička; ta zato rozprávěla s Bohem; až do jejího posledního dechu se zdálo, že jí je Bůh nablízku, ukrytý ve zšeřelém pokoji, v přítmí pod schody či ve vlhkém sklepě; a naslouchá jejím nářkům nad synovými skutky, Jorenovými špatnými známkami a nad zlozvykem snachy kouřit a celé dny poslouchat Je t´aime... moi non plus v podání Serge Gainsbourga a Jane Birkinové; babiččino rozhořčení nebylo ničím originálním: nakřáplý hlas ušatého kuřáka Gainsbourga a nemravné vzdechy Birkinové odsoudil sám papež, píseň byla zakázána v několika evropských zemích; aspoň že to neslyší Šlomo, povzdychla si babička; dědečka Joren nezažil; Šlomo Epstein byl prý židovský řezník a znalec tóry; jakmile přišel z jatek, zavrtal se do knih.

            Po návratu ze synagogy zpívali Šalom alejchem; otec monotónním, hlubokým, truchlivým hlasem starce, matčin hlas byl vysoký, záměrně rozechvělý; Joren měl starého otce, staršího než ostatní chlapci ve škole nebo v sousedství, starého jako dědeček, jako Mojžíš; otcova ruka mu spočinula na hlavě; nahořklý zápach potu dospělého člověka; otcův pach; ať tě andělé doprovázejí po celou dobu; Šalom alejchem Joren zapomněl, zato si však pamatoval na šeptání Jane Birkinové Je t´aime...

            Chtěl se stát dospělým, přijít o nevinnost a získat nezávislost; opustil École Normale a odcestoval do Alžírska; ztracený syn; byl nadšen Camusovým existencialismem, objevil Hegelovu Fenomenologii ducha, četl Marxe a Freuda, na malé kartičky si dělal výpisky z Nietzscheho a Heideggera, filozofoval o Platonovi a Parmenidovi, zbožňoval Kafku a Faulknera, v jednom kuse kouřil a léčil narychlo chycenou kapavku; opájely jej studentské nepokoje a vůně slzného plynu.

            „REVOLTA JE JEDINÝ ZPŮSOB, JAK ZNOVU VYDOBÝT ZTRACENOU ÚCTU DNEŠNÍHO ČLOVĚKA,“ křičel chraplavě na jedné ze studentských schůzí. „JEDINOU ROVNOCENNOU NÁHRADOU STARÝCH ŽIDOVSKÝCH A KŘESŤANSKÝCH TRANSCENDENTNÍCH IDEÁLŮ, KTERÉ POZBYLY SMYSLU; VERTIKÁLNÍ TRANSCENDENCE SE UKÁZALA BÝT K NIČEMU; MÍSTO NÍ JE TŘEBA VYBUDOVAT TRANSCENDENCI HORIZONTÁLNÍ...“

            Cesta do Alžírska byla poutí do Camusovy vlasti; jak Joren tehdy napsal: „... dělnický syn, jenž se odvážil napadnout západní civilizaci z jejího pomezí, ze slunného pobřeží severní Afriky; nezapadl do muslimské většiny a byl cizincem i v evropské civilizaci představované menšinou; z docela běžných tělesných pocitů se zrodily metafyzické myšlenky; doteky slunce, písku, kamenů a mořské soli na smrtelníkově těle...“

            Tenkrát tam všichni vozili prodat stará auta a ojeté pneumatiky; bez větší námahy si tu člověk mohl něco málo vydělat; nikdo nevěřil, že Joren není zvyklý obchodovat; na benzinové pumpě od něj chtěl starý Arab koupit obnošené levisky; sliboval mu za ně alkohol, ženy, cokoliv si bude přát; arabsky se Joren začal učit až o několik let později.

            Byl mladý a hloupý; nechtěl celý život strávit na univerzitě a zkoumat jazyky, kterými už nikdo nemluví.

„Já vím, jaké to je,“ řekl strýc Joel. „Tvůj táta zapomněl, že kdysi býval taky mladý.“

Joel je navštěvoval zřídka a Joren na něj vždy netrpělivě čekal; dokud byl malý, dělal mu otcův bratr radost stříbrným závodním autíčkem, vláčky nebo zářivě rudou raketou; také později byl Joel jediný, kdo pochopil, co Joren chce (v tomto věku to vlastně nevěděl ani sám Joren, avšak Joel přinejmenším vytušil, co mladík určitě nechce).

„Slyšel jsem, že tě baví poslouchat a sbírat cizí životní osudy, tajemství a příhody; asi sníš o tom, že se staneš spisovatelem, budeš psát tlusté a důležité knihy.“

„Možná,“ odvětil Joren neochotně.

„Mohl bych ti nabídnout určitou práci; dobře víš, co si tvůj táta myslí o ministerstvu zahraničí a novinářích; má za to, že na velvyslanectvích a v tisku pracují jen průměrní lidé a zkrachovalé existence, takoví jako já,“ zasmál se Joel. „Ale tobě se to bude líbit; co může být cennějšího než možnost spatřit svět takový, jaký ve skutečnosti je? A možná i pomoct učinit jej o něco lepším,“ zamumlal zasněně Joel a Jorenovi došlo, že strýc nejspíš mluví o svých vlastních touhách a nadějích.

Joren začal bydlet po ambasádách, stýkal se s vůdci opozičních stran, kladl otázky, zapisoval odpovědi a posílal je na ministerstvo zahraničí. Nesnažil se ani zjistit, putují-li posbírané drobky do kanceláří CIA, Mossadu nebo MI6 – věděl, že by mu Joel stejně neřekl pravdu.

„Uvidíš sám,“ pravil strýc. „Za nějakou dobu už tomu nikdo nebude říkat špionáž; veškeré informace bude možné získat z časopisů, rádia, televize; lidé jsou příliš nepozorní; vyzradí na sebe víc, než vůbec tuší; pamatuj si, není důležité, co říkáš, podstatné je, jak to říkáš...“

Jorenovy naděje byly plané; papežova přízeň, protesty mezinárodních organizací a posmrtná sláva by se mu vyhnuly; nebyl to žádný Eli Cohen, z jehož mučení a popravy na syrském tržišti se stala špiónská legenda; Jorenovi hrozilo tiché zmizení beze stop.

Začal se učit španělsky a arabsky; naučil se splynout s davem a nepřitahovat na sebe zbytečně pozornost; někdy, když se spolu s místními obyvateli účastnil protivládních demonstrací, pocítil strach; avšak právě za to byl placen.

Po pár letech se mu města a země smotaly do nerozpletitelného barevného klubka: úzké a přelidněné postranní ulice Staré Havany a trh v Damašku, šum pouště a jeruzalémské předměstí, hudba a křik, klaksony aut a zvonky kol, prádlo rozvěšené nad hlavami chodců a vyskládané špinavé matrace, větrem potrhané stany beduínů a pískem zasypané studny, rozpraskaná a děravá omítka, malí kluci ukazující mu cestu do otcova krámku, zápach z kanalizace a vůně koření, oškubané slepice a štěkot psů, liliputáni o berlích, kouř z doutníků a krev na podlaze, olejový pach zbraní a zvuk, jako když se fotbalový míč odrazí od zdi, krucifixy a Fidelovy podobizny, muslimské modlitby a Zeď nářků…

Jorenovi v paměti vytanul černý kubánský lékař, který fanaticky věřil myšlence revoluce (jediná léčebná metoda, kterou si mohl dovolit, bylo měření tlaku), beduín s jasně modrýma očima, oblečený do tmavých volných šatů, syn arabského obchodníka s naftou, vystrojený v evropském obleku, zasmušilý muž, který na trhu v Damašku prodával suvenýry, ovčák sídlící nedaleko syrských hranic a rybářská rodina žijící na pobřeží Rudého moře – to byli lidé, které poznal, vyslechl a pak už nikdy nepotkal.

„Měl bys dostudovat,“ upozornil ho o dva roky později strýc Joel. „Já vím, myslíš si, že teď to nemá žádný smysl a že už jsi všeho dosáhl, ale ve skutečnosti tomu sám nevěříš.“

Joren se neochotně pustil do studia; téma jeho diplomové práce znělo Jazykový vývoj Knihy Jóbovy; nezajímala ho etická a teologická dilemata v knize obsažená, původ zla či popisy starých technologií; jeho práce se zabývala asi stovkou slov, která se nevyskytují v žádné jiné části Bible.

„Někteří vědci se domnívají, že pocházejí z řeči Edomitů, o níž se dnes téměř nic neví; jiní jsou přesvědčeni, že původ záhadných slov je třeba hledat v Damašku nebo v Babylónii; středověký učenec Theodor z Mopsuestie soudil, že základy Jóbovy knihy jsou skryty v starořeckých dramatech,“ smál se strýc Joel.

„Ty užs to věděl?“ zasmušil se Joren. „Pak ale nemá moje práce žádný smysl.“

„To není pravda; člověk musí být schopen nejen vymýšlet nové hypotézy a teorie, ale také shromáždit a systematizovat ty existující.“

 Jorenův Jazykový vývoj Knihy Jóbovy byl souborný katalog různých verzí, domněnek, názorů a fám; poznenáhlu se vášeň pro existencialismus a politické ideály, touha něco objevit nebo něčeho dosáhnout proměnila v zimy strávené na univerzitě; dychtění po romantice a riziku se vtělilo do tajných úkolů od strýce Joela; z Jorena Epsteina se stal špión.

 

… pokračování příběhu naleznete na 282 stranách knihy Čeka, bomba, rokenrol.

Objednejte si knihu hned teď v internetovém knihkupectví Kosmas.cz se slevou 20%.

Napište vlastní komentář

Četli jste knihu Čeka, bomba, rokenrol?
Tak neváhejte a napište vlastní komentář. Podělte se s ostatními čtenáři o své hodnocení.
Hodnocení
výborné
Nadpis recenze *

Váš komentář *

Vaše jméno

Město

Nejprodávaněj±í knihy
v±echny nejprodávaněj±í tituly
Kmenoví autoři
v±ichni kmenoví autoři
 
Brzy vyjde
v±echny připravované tituly
ARGO spol. s r.o.
Milíčova 13, Praha 3
tel.: +420 222 781 601

  Pokročilé hledání zasílání novinek