Kniha Modrovous - obálka

Modrovous

Autor: Vonnegut jr. Kurt

Doporučená cena: 258,- Kč

přejít na detail knihy

Ukázka z knihy

 

1

 

Ledva jsem za tímto příběhem napsal „Konec“, přišlo mi vhodné skočit zase na začátek – abych tak řekl, k hlavnímu vchodu – a přednést přicházejícím hostům následující omluvu: „Slíbil jsem vám ‚vlastní životopis‛, ale nějak se mi to v kuchyni vymklo z ruky. Najednou se ukázalo, že je to taky deník z loňského léta! Podívejte, kdyby se to nedalo vydržet, vždycky můžeme poslat pro pizzu. Tak jen ‚račte dál, račte dál.‛“

 

                                                                * * *

Jsem Rabo Karabekian, dříve známý americký malíř, a mám jen jedno oko. Narodil jsem se v roce 1916 v přistěhovalecké rodině ve městě San Ignacio v Kalifornii. Tenhle životopis jsem začal psát o jednasedmdesát let později. Pokud patříte mezi ty jedince, jimž zůstala tajemství aritmetiky zastřena, znamená to, že teď máme rok 1987.

Nenarodil jsem se jako kyklop. O levé oko jsem přišel, když jsem těsně před koncem druhé světové války velel v Lucembursku oddílu ženistů. V civilním životě to byli – světe, div se – malíři nejrůznějšího zaměření. Udělali z nás specialisty na maskování, ale tou dobou už jsme bojovali o holý život jako obyčejní pěšáci. Naše jednotka se skládala ze samých výtvarníků, protože někdo z armády vymyslel přímo hlavou, že maskování nám půjde zvlášť dobře.

A taky že ano! To si pište! Kolik přeludů jsme Němcům nabídli, když jsme jim předváděli, co je pro ně za našimi liniemi nebezpečné, a co ne! Jo, a taky jsme mohli žít jako bohémové a z výšky kašlat na všechno, co se týkalo oblékání a vojenské kázně. Nikdy nás nezařadili do žádné vyšší jednotky, jako je pluk nebo divize, dokonce ani do sboru ne. Dostávali jsme příkazy rovnou z nejvyššího velení spojeneckých sil, takže jsme se vždycky na nějaký čas ocitli pod velením nějakého generála, který se doslechl o našich výtvorech. Chvíli o nás pečoval a byl postupně nejdřív vstřícný, pak užaslý a nakonec i vděčný.

A pak jsme šli zase o dům dál.

Já vstoupil do armády dva roky před tím, než se Spojené státy zapojily do války, a dostal jsem hodnost poručíka, takže do konce války jsem to mohl dotáhnout i na podplukovníka. Odmítal jsem ale veškerá povýšení od kapitána nahoru, abych mohl zůstat ve šťastném kruhu rodinném se svými šestatřiceti muži. Byla to moje první zkušenost s takhle početnou rodinou. Druhá zkušenost přišla po válce, když jsem si našel přítelkyni a vecpal se mezi americké malíře, kteří vstoupili do dějin umění jako zakladatelé školy abstraktního expresionismu.

 

                                                              * * *

Otec i matka měli ve Starém světě větší rodiny, než byly ty moje – a jejich příbuzní byli pochopitelně „pokrevní“ příbuzní. Rodiče o pokrevní příbuzné přišli, když turecká říše zmasakrovala asi milion svých arménských obyvatel, protože je ze dvou důvodů považovala za nespolehlivé: zaprvé byli chytří a vzdělaní a zadruhé měli příliš mnoho příbuzných na druhé straně hranice, kde se nacházel nepřítel tureckého panství, Ruská říše.

Bylo to období říší. To je dneska taky, abyste věděli, všechno se totiž nepodaří utajit.

 

                                                             * * *

Německá říše, spojenec Turků, poslala nezúčastněné vojenské pozorovatele, aby vyhodnotili první genocidu v tomto století. Genocida je slovo, které tehdy v žádném jazyce neexistovalo. Dnes je všeobecně rozšířené a znamená pečlivě naplánované zabití každého příslušníka nějaké vybrané podskupiny lidského rodu, a to jak mužů, tak žen a dětí.

Problémy spojené s takovým odvážným projektem jsou rázu čistě technického: jak zabít tolik velkých a duchapřítomných zvířat levně a rychle, jak zajistit, aby nikdo neunikl, a co pak provést s těmi horami masa a kostí. Turkové neměli ve svém průkopnickém úsilí smysl pro opravdu velkolepá řešení ani potřebné technické vybavení. Němcům stačilo čtvrt století a předvedli obojí na výbornou. Turkové jednoduše sebrali všechny Armény, které našli doma, v práci, v hospodě, na mši, ve škole nebo kdekoliv jinde, nechali je pochodovat krajem, nedali jim najíst ani napít, nepustili je do stínu a stříleli do nich a mlátili je, dokud neměli pocit, že jsou všichni po smrti. Pak už bylo na psech, supech, hlodavcích a červech, aby celý ten nepořádek uklidili.

Moje matka, která tehdy ještě nebyla moje matka, ležela mezi mrtvolami a předstírala, že je po smrti.

Můj otec, který ještě nebyl můj otec, se schoval, hned jak vojáci přišli, do sraček a chcanek v latríně za školou, v níž učil. Jednou mi vyprávěl, že už bylo po vyučování a že on, můj budoucí otec, seděl ve škole sám a psal báseň. Pak uslyšel přicházet vojáky a došlo mu, co mají v úmyslu. Samotné zabíjení otec neviděl ani neslyšel. Nejhorší vzpomínka, kterou na celý masakr měl, bylo ticho vesnice, v níž zůstal po západu slunce jako jediný její obyvatel, od hlavy k patě pokrytý hovny a chcankami.

 

                                                                * * *

Přestože matčiny vzpomínky na Starý svět byly otřesné, vždyť se ocitla přímo uprostřed vraždění, dokázala ze sebe krveprolití setřást, upnout se k tomu, co se jí na Spojených státech líbilo, a snít o budoucnosti své rodiny.

Otec to nikdy nedokázal.

 

                                                                * * *

Jsem vdovec. Moje žena Edith, rozená Taftová, byla v té roli druhá v pořadí a zemřela přede dvěma roky. Zanechala mi tenhle dům s devatenácti pokoji stojící na břehu moře ve Východním Hamptonu na Long Islandu. Dům vlastnila po tři generace její anglosaská rodina ze Cincinnati ve státě Ohio. Její předky určitě nikdy ani nenapadlo, že by se jejich usedlost mohla dostat do rukou člověka s tak exotickým jménem, jako je Rabo Karabekian.

Pokud sem chodí strašit, dělají to s takovou episkopalistickou noblesou, že si jich zatím nikdo nevšiml. Kdybych na přízrak některého člena rodiny na majestátním schodišti narazil a kdyby mi naznačil (či naznačila), že na tenhle dům nemám právo, odpověděl bych takto: „Vyčítejte to soše Svobody!“

 

                                                                * * *

S drahou Edith jsme šťastně žili dvacet let. Byla praneteří Williama Howarda Tafta, dvacátého sedmého prezidenta Spojených států a desátého předsedy nejvyššího soudu. Byla také vdovou po bankéři a sportovci ze Cincinnati, který se jmenoval Richard Fairbanks ml. a sám byl potomkem Charlese Warrena Fairbankse, senátora Spojených států za stát Indiana, jenž se za prezidenta Theodora Roosevelta stal viceprezidentem.

Poznali jsme se dávno předtím, než její manžel zemřel, a já ji tehdy přesvědčil – a jeho taky, přestože to byl její majetek, a ne jeho – aby mi pronajali nepoužívanou kůlnu na brambory jako ateliér. Brambory pochopitelně nikdy nepěstovali. Pozemek prostě koupili od farmáře, který s nimi sousedil na druhé straně od vody, aby předešli tomu, že začne obdělávat půdu. Kůlna na brambory se svezla s tím.

Než Edithin manžel umřel a než se moje první žena Dorothy a naši dva synové Terry a Henri ode mne odstěhovali, moc jsme se s Edith neznali. Prodal jsem tehdy náš dům, který stál v městečku Springs asi šest mil na sever odtud, a začal brát Edithinu kůlnu nejen jako ateliér, ale i jako domov.

To pochybné útočiště není shodou okolností z domu, kde teď píšu, vůbec vidět.

 

                                                                * * *

S prvním manželem Edith děti neměla, a když se mi ji podařilo proměnit z ženy Richarda Fairbankse ml. v manželku Rabo Karabekiana, měla už období plodnosti za sebou.

A tak se z nás stala taková maličká rodina v obrovském domě se dvěma tenisovými kurty, bazénem, stájí pro kočár, kůlnou na brambory – a s necelými třemi sty metry soukromé pláže táhnoucí se k otevřenému Atlantskému oceánu.

Člověk by si myslel, že moji dva synové, Terry a Henri Karabekianové, z nichž prvního jsem pojmenoval po svém nejbližším příteli, zesnulém Terry Kitchenovi, a druhého po umělci, na kterého jsme s Terrym nejvíc žárlili, po Henrim Matissovi, by sem se svými dětmi mohli rádi chodit. Terry už má taky dva syny. Henri má dceru.

Jenže oni se mnou nemluví.

„No tak ať! No tak ať!“ rozkřičím se uprostřed té upravené divočiny. „Tady je to každýmu putna!“ Promiňte mi ten výbuch.

 

                                                               * * *

Drahá Edith, jako všechny ženy nadané mateřskou láskou, byla velkolepá. I když jsme tu žili jen my dva a služebnictvo, naplnila tuto viktoriánskou archu láskou, veselím a útulnou pohodou. Navzdory výsadám, kterých se jí celý život dostávalo, vařila s kuchařkou, pracovala na zahradě se zahradníkem, pořizovala veškeré nákupy jídla, krmila zvířata, sypala ptáčkům a s divokými králíky, veverkami a mývaly uzavírala osobní přátelství.

Ale pořádali jsme spoustu večírků a naši hosté tu občas zůstali i několik týdnů – byli to většinou její přátelé a příbuzní, nikoli moji. Už jsem vám přece vysvětlil, jak jsem na tom se svými vlastními pokrevními příbuznými – samí znepřátelení potomci. A pokud jde o mé umělé příbuzné z armády, část zahynula v bezvýznamné šarvátce s Němci, při níž jsem byl zajat a která mě stála oko. Ani jednoho z těch, kteří to přežili, jsem od té doby neviděl ani o nich nic nevím. Možná mě neměli tak rádi, jako jsem měl rád já je.

To se stává.

Příslušníci mé druhé početné umělé rodiny, abstraktní expresionisté, jsou dnes většinou po smrti – zašli na všechno možné, od obyčejné sešlosti věkem až po sebevraždu. Těch pár, kteří ještě žijí, se mnou – stejně jako moji pokrevní příbuzní – nemluví.

„No tak ať! No tak ať!“ rozkřičím se uprostřed té upravené divočiny. „Tady je to každýmu putna!“ Promiňte mi ten výbuch.

 

                                                               * * *

Krátce po Edithině smrti dali všichni sloužící výpověď. Říkali, je to tu najednou příliš opuštěně. Tak jsem najal nové služebnictvo a hodně jim platím, aby tu se mnou a mou opuštěností vydrželi. Když ještě žila Edith a celý dům byl plný života, bydlel tady zahradník, dvě pokojské a kuchařka. Dnes už tu bydlí jen kuchařka a je to, jak už jsem naznačil, jiná kuchařka. Celé třetí patro v bočním křídle pro služebnictvo má jen pro sebe a svou patnáctiletou dceru. Je rozvedená, pochází z Východního Hamptonu a podle mne jí může být kolem čtyřicítky. Její dcera Celeste u mě nepracuje, ale bydlí tady, jí moje jídlo a se svými hlučnými a okázale nevšímavými kamarády si užívá na mém tenisovém kurtu, v mém bazénu či na mé soukromé pláži.

Ona a její přátelé mě přehlížejí, jako bych byl senilní veterán z nějaké zapomenuté války, který zasněně dožívá poslední zbytky života jako hlídač v muzeu. Proč by mě to mělo urážet? Tenhle dům, kromě toho, že je to něčí domov, skrývá nejvýznamnější sbírku děl abstraktního expresionismu, která ještě zůstala v soukromých rukou. A protože už jsem celá desetiletí nic pořádného nevytvořil, co jiného vlastně jsem než hlídač v muzeu?

A navíc, přesně jako by to dělal placený průvodce, odpovídám na otázku, kterou mi – pochopitelně různě formulovanou – klade jeden návštěvník za druhým: „Co chtěl tím obrazem malíř říct?"

 

                                                               * * *

 

… pokračování příběhu naleznete na 249 stranách knihy Modrovous.

Objednejte si knihu hned teď v internetovém knihkupectví Kosmas.cz se slevou 15%.

Napište vlastní komentář

Četli jste knihu Modrovous?
Tak neváhejte a napište vlastní komentář. Podělte se s ostatními čtenáři o své hodnocení.
Hodnocení
výborné
Nadpis recenze *

Váš komentář *

Vaše jméno

Město

Nejprodávaněj±í knihy
v±echny nejprodávaněj±í tituly
Kmenoví autoři
v±ichni kmenoví autoři
 
Brzy vyjde
v±echny připravované tituly
ARGO spol. s r.o.
Milíčova 13, Praha 3
tel.: +420 222 781 601

  Pokročilé hledání zasílání novinek