Kniha Tirza - obálka

Tirza

Autor: Grunberg Arnon

Doporučená cena: 298,- Kč

přejít na detail knihy

Ukázka z knihy

 

„Chci říct, že v tom nemáš nic vidět, teda jako, promiň, že tak koktám, ale že to nic neznamená.“

            I Hofmeester si teď myl ruce.

            „Co že nic neznamená?“

            „Já tady. Moje přítomnost.“

            „Nikdy jsem si nemyslel, že by to něco znamenalo,“ řekl. „Jsi tady, potřebuješ postel. Člověk musí spát. To ví každé dítě. Žádný význam jsem tomu nepřikládal, bral jsem to, jak to je. Všechno beru, jak to je.“

            „Jo, to všechno já vím, člověk musí spát, chtěla jsem jen říct, že mě sexuálně nepřitahuješ. Že se toho nemusíš bát. Že nemusíš dělat nic, do čeho se ti nechce. Panebože, proč mě to necháš takhle vysvětlovat? Proč mi trochu nepomůžeš?“

            Hofmeester si myl ruce důkladně. Jako by se celý den hrabal v zemi. Jako by pracoval na zahrádce. Nesmí zapomenout vyndat zítra ráno ze skříňky pod dřezem, kde mají kartáčky na zuby, nový a dát ho do koupelny. Každý svůj kartáček. Štěstí začíná správným rozdělením majetku.

            „V zásadě nedělám skoro nic, do čeho by se mi nechtělo. Ale nejde vždycky o chtění. Řeknu to takhle: člověk nedělá věci, protože se mu chce, ale protože musí.“ Poškrábal se na pravé ruce. Něco ho tam štíplo. Možná včera večer, když stál do půl těla svlečený na zahradě a kochal se pohledem na jabloň, rajčata a dýně. Dýně jsou jak plevel. Když se o ně člověk správně stará, rozrůstají se bleskově. Byla krásná noc, první krásná noc sezóny. Ještě ne vlahá, ale krásná. Příslib tepla.

            „Nemluvím o práci,“ řekla. „Nemluvím o domácnosti nebo o dementních rodičích, o který se člověk stará. Mluvím o sexu. To není otázka musení, to je věc chtění. Řekla jsem: ,Nemusíš dělat nic, do čeho se ti nechce‘, abych předešla tomu, že si budeš myslet, že jsem tady s nadějí, že si zase spolu začneme, že mezi námi zase něco bude, protože v to nedoufám a ani to nechci. Nemám chuť. Už to nechci. Chtěla jsem se prostě podívat, jak se máš. Ty a Tirza.“

            „Já ti nerozumím. Vůbec to nechápu. Co to meleš. Je pozdě. Pojďme si lehnout.“

            „Chci říct, že spolu nebudeme spát, do toho se už pouštět nebudeme.“ Mluvila, jako by to měla vysvětlit nedovtipnému dítěti, žáku zvláštní školy.

            „To rád slyším,“ řekl a utřel si ruce. „Zbytečně by to věci komplikovalo.“

            „Věci?“

            „Tuhle domácnost. Všechno tu běží jako na drátkách. Všechno je zařízené. Máme uklízečku. Novou. Je z Ghany. Máme tatínka. Ten není z Ghany. Máme dítě. Máme peníze, máme co jíst, máme lásku, to tě možná udivuje, ale lásku taky máme. A v těch posledních týdnech, co tu Tirza bydlí, nechci žádné komplikace, žádné handrkování, žádné napětí, co stoupá a stoupá, až je k nesnesení. Tirziny známky se od tvého odchodu rapidně zlepšily. Netvrdím, že je mezi tím souvislost, ale je to teda náhoda. Nemyslíš? Náhoda?“

            Pečlivě položil modrý kartáček vedle zeleného jako každý večer.

            „Nebudu vám překážet,“ řekla. „Jako bych tu nebyla.“

            Opřel se oběma rukama o umyvadlo. I když v koupelně moc teplo nebylo, cítil v podpaží pot.

            „Proč jsi přišla?“ zeptal se s odvráceným pohledem. „Co chceš? O čem ještě mluvit?“

            „Vždyť říkám. Nechci nic. Jen se podívat, jak se máte. To jsem chtěla. A mluvit nechci už vůbec.“

            Vzala ho za lalůček, lalůček levého ucha, a sevřela ho. Upíral pohled na pračku. Dřív stála v kuchyni, ale protože tam překážela, přestěhovali ji do koupelny. To byla jedna z posledních věcí, o které se manželka před odchodem postarala.

            „Ruší tě, že jsem tady?“ zeptala se. „Ruším? Mám jít?“

            Zamnul si ruce, aby se přesvědčil, zda nemá drsnou a vysušenou pokožku, a napadlo ho, jestli se podle rukou pozná, jak starý je. Četl to. Souboj se stářím se přesunul z obličeje na ruce.

            „Nevím, jestli rušíš. Po pravdě řečeno nevím. Možná by bylo lepší, kdybys nechodila, ale když už jsi tady, tak dobře. Chceš tu přenocovat. Taky dobře.“

            Pořád ještě ho držela za lalůček. „Ty jeden Jörgene,“ řekla. „Ty můj Jörgene.“ Pustila lalůček. „Víš, nepřitahoval jsi mě nikdy. Nikdy. Ani na začátku ne. Víš, co to je přitažlivost? Teda říká ti to slovo něco? Nemyslím teoreticky.“

            Přejel si rukou po obličeji. Nahmatal strniště a přiblížil obličej k zrcadlu, ne o moc, o pár centimetrů.

            „Přitažlivost, jaká přitažlivost? O čem to mluvíš?“

            „Zvíře,“ řekla, „to je přitažlivost. Zvíře. To, o čem se nedá přemýšlet, protože to je. Protože to tu prostě je. Nedá se to racionálně vyvrátit. Nedá se to vypulírovat. Je to silnější než ty. To je přitažlivost. To lidi někdy přepadne, když někoho vidí. Taky to odumírá, většinou to odumře, ještě toho druhého vidíš, ale nevnímáš ho už jako bytost s pohlavím. Jako bytost s použitelným pohlavím.“

            Prohlížel si obličej v zrcadle a pak i ji, přes zrcadlo.

            „Ty mě taky nepřitahuješ,“ řekl tiše, protože se najednou bál, aby neprobudili Tirzu. Nepřestával se zhlížet v zrcadle a zašeptal: „Jestli to chceš vědět, jestli tím máš na mysli to. Nevzrušuješ mě. Nikdy jsi mě nevzrušovala. Možná jsi vzrušující pro jiné muže. Pro mě ale ne. Pro mě jsi byla hlavně reprezentativní. Mohl jsem se s tebou objevovat na veřejnosti beze studu, tedy většinou, výjimky potvrzují pravidlo, proto jsem si tě vybral. Protože k mé kariéře a k mému domu patřila žena. A myslel jsem, že to budeš ty. Že ty budeš ženou, která doplní mou kariéru.“

            Přisunul obličej ještě blíž k zrcadlu. Ano, neměl už tak pevnou pleť jako dřív, tak hladkou. Poněkud povisla. Narostla mu druhá brada. Dřív, v tom slově se skrývalo víc než jen vlastní historie, a tím pádem i její, Ibina a samozřejmě Tirzina. V tom slově se skrýval život.

            „Ale Jörgene,“ řekla, „copak myslíš, že jsem to nevěděla? Myslíš, že jsem si toho nikdy nevšimla? A že jsem to nikdy necítila? Myslíš, že jsem si nikdy nevšimla, jak se tváříš, když už ses na mě vůbec podíval? Ten výraz odporu. Ta panika.“

            Neodpověděl. Nebyl už soustředěný na svůj odraz v zrcadle. Pohledem klouzal po koupelně, po mramoru, vaně, sušáku na ručníky, který byl současně radiátor topení, takže v zimě měli ráno nahřáté ručníky. Všechno uspořádané, čisté. Všechno tak, jak má být.

            „Ale ty,“ řekla, „tys nic neviděl. Nic. Celý léta. Byl jsi slepý. Ani já jsem tě nechtěla, stejně jako ty mě. Ale to jsi neviděl. Připadal jsi mi starý. To jsi ale necítil. Měl jsi plnou hlavu jiných věcí. Nevím čeho, ale měl jsi plnou hlavu.“

            „Starý?“

            „Moc starý.“

            „Moc starý? Co tím chceš říct? Kdy je člověk moc starý?“

            „Starý, Jörgene. Prostě starý. Na mě moc starý. Kamarádky se mě ptaly: ,Co si počneš s tím starým troubou?‘ Byl jsi louda, nejen v posteli, i mimo. Tak strašný louda, skoro patetický, jako by tě ta loudavost ozvláštňovala, tak ses choval. A když ses náhodou neloudal, když ses párkrát neloudal, tak jsi byl... tak jsi byl... Nechme toho. A víš, proč jsem zůstala? Protože muži, kteří se mi líbili, muži, kteří mě vzrušovali, elektrizovali, do kterých jsem byla zamilovaná, někdy týdny, měsíce, měli všichni jednu věc společnou. Nebyli by z nich dobří otcové, když už vůbec děti chtěli, ale ani to nebyl ten největší problém. Problém byl, že by se o ně nikdy nestarali tak, myslela jsem si, jako ty.“

            Došel k záchodu, utrhl kus toaletního papíru, vysmrkal se a vyhodil papírek do mísy. Díval se, jak plave na vodě. Pak spláchl. Hukot splachování poskytoval úlevu, jako by prolomil napětí, které mu na vteřinu připadalo k nesnesení.

            „Takový rozdíl mezi námi přece není?“ řekl a zíral do mísy. „Moc starý. O čem to mluvíš? Kolik je vlastně mezi námi let? Proto jsi přišla? Žes mi tehdy něco zapomněla říct?“ Zachechtal se. To pomyšlení bylo absurdní, příliš absurdní, stejně jako některé stížnosti nájemníka. Stejně absurdní, jako že je někdo moc starý na to, aby dostal výpověď.

            „Dost velký rozdíl. A narůstá čím dál víc. Věkový rozdíl se pořád zvětšuje. Nevšiml sis? Nejde taky o to, o kolik přesně jsi starší. Je to něco mentálního. Nesouvisí to s léty, s datem narození, co máš v pase. Jsi prostě starý, a jsi starý už strašně dlouho. Neelektrizuješ mě. Pokud jsi mě vůbec kdy elektrizoval. Elektrizovat, říká ti to slovo něco?“

            Vytrhl se z okouzlení záchodovou mísou. Obrátil se k manželce. „Máš pravdu,“ řekl. „Nebyl mezi námi žádný chtíč. Ale chtíč není to největší, nejkrásnější, nejdůležitější, jediné. Mně třeba připadal odporný tvůj pach. Ale nikdy jsem se o tom nezmínil, protože o pach nejde. Pokud jde po dvou dětech ještě o pach, tak něco není v pořádku. Ne? Má člověk i pak otravovat s pachy?“

            „Jakej pach?“ zeptala se a přistoupila o krok blíž. „O jakým pachu to mluvíš?“

            Napřáhl ukazovák, zapíchl jí ho do hrudní kosti. Ledabylé gesto.

            „To víš. To víš moc dobře. Tvůj pach. Pach, co šíříš. Pořád, čtyřiadvacet hodin denně.“ Sunul se od ní pryč, směrem k pračce. Zastavil se a opřel se o pračku, nenuceně a přemýšlivě, se zkříženýma rukama. Byla to póza. Tak klidný ve skutečnosti nebyl. Byl napjatý. Každé odmítnutí, všechno, v čem rozpoznal odmítnutí, ho nahánělo. I v životě rozpoznal odmítnutí. Proto ho život naháněl.

            „O čem to mluvíš? Pach! Myslíš, že si to můžeš dovolit? Protožes to pár let zvládnul beze mě? Myslíš, že jsi teď najednou někdo? Lepší než já? Silnější?“

            Vyhřívaný stojan na ručníky byl dárek. Nechal ho namontovat ve stejné době, kdy chodili do kursu „Vyrábíme suši a sašimi“. Nápad manželského terapeuta. Podnikněte něco společně. Něco společně vyrobte. Dávejte si občas dárky. Udělejte pro sebe něco mimořádného.

            „Jsi možná mladší než já,“ řekl, „fakticky to je pravda. Možná podle tebe jsem a vždycky už byl starý louda, až patetický, což je mimochodem značně subjektivní postřeh...“

            „Starej tahoun.“

            „Nech mě domluvit. To všechno si můžeš myslet a rozhlašovat, ale ten pach, cos vydávala, byl k padnutí.“

            Začal si masírovat pravou ruku, tak jako to dělával, když strávil den psaním dopisů a e-mailů.

            „Můžeš ten pach popsat?“ požádala. „Můžeš být přesnější? Myslíš tím smrad? To tím chceš říct, že smrdím? Mluvíme tady o smradu?“

            Stála těsně před ním. Nemohl ustoupit, protože měl za sebou pračku. Viděl jednotlivé póry na její pleti, čerň tužky na obočí. Možná má pravdu, hnusila se mu. Ale odpor není důvod k rozvodu, odpor je vrchol intimity. Konečný bod intimity. Tam, kde intimita nevyhnutelně ústí. Povědomost odporu, jeho neměnnost, stesk, který vyvolává. Touha hnusit si toho druhého ještě jednou. A tím taky trochu sám sebe.

            „Ne přímo smrad. Smrad, to je kanál. Na smrad si stěžuje nájemník. Ne každý nelibý pach si zaslouží označení smrad. Snaž se trochu rozlišovat.“

            „Smrdím, to tím chceš říct? To se mi snažíš naznačit?“

            „Ne, ne,“ řekl, „ty neposloucháš. Úplně jako dřív. Vydávat nelibý pach není totéž co smrdět, nelibě páchnout je nelibě páchnout, a já určitě nejsem první, kdo si toho všimnul, nebuď tak naivní. Nedělej ze sebe neviňátko.“

            „A odkud ten smrad vycházel? Jestli se můžu zeptat?“

            Podíval se na ni, přímo do obličeje, na chviličku, to ale stačilo. V hlavě se jí děly pozoruhodné věci, v hlavě jí docházelo ke zkratům. Sem tam do toho sjel blesk. Na to zapomněl, vytěsnil to.

            „Proč to chceš vědět? Copak jsem neřekl, že na tom nesejde? Chci tenhle rozhovor ukončit.“

            Chytla ho za ruku, za tu svědivou, do které ho něco štíplo.

            „Chci to vědět,“ řekla. „Mám právo to vědět.“ Slovo „právo“ zaznělo tvrdě a cílevědomě. Jako by skutečně měla na něco právo a teď ho přišla vymáhat. Podíl na kořisti.

            „Z pusy,“ řekl. „Hlavně když ses napila vína. Jenže víno jsi pila denně, takže to bylo jedno. To pak ten pach začal být tak pronikavý, že se zdálo, jako by ti vycházel z prstů u nohou, z vlasů, z celého těla. Bylo to nesnesitelné. A odpudivé. Jestli jsem se na tebe divně tvářil, tak to bylo tím.“

            Stiskla mu jemně, skoro něžně paži a řekla: „A teď to cítíš? Ten pach? Cítíš ho? Je tu zase?“

            Zavrtěl hlavou, zmateně a podrážděně. Cítil se naháněný, její přítomností, jejími otázkami, její blízkostí. Před pár hodinami začal zapékat tresku, byl vlastně šťastný, ale neuvědomoval si to. Štěstí člověku dojde až dodatečně. Ach, tehdy jsem byl šťastný, smůla, že jsem nedával lepší pozor.

            „Jsem nastydlý,“ řekl, „navíc sis zrovna vyčistila zuby. Cítím svou zubní pastu. To taky není nic příjemného.“

            „Ale jdi,“ řekla. „Čichni si pořádně.“ Přiblížila mu ústa těsně k nosu. Dýchla na něj. Ucítil na obličeji teplo jejího dechu. Dýchla na něj ještě jednou. Byla teď těsně u něj. Všechno bylo vidět. Ale on už se nedíval.

            Hofmeester ji vzal levou rukou za krk. Stiskl. Ještě jednou na něj dýchla. Tiskl jí krk s odvráceným obličejem. Přitlačil. „Jen tak dál,“ šeptala, „jen tak dál. Mám zase zavolat policajty? Jako dřív, Jörgene? Mám je zase zavolat?“

            Odstrčil ji od sebe. Dopadla na zeď u vany. Stačilo jí málo, aby se vzpamatovala. Odhrnula závěs a párkrát si odplivla do vany.

           

 

… pokračování příběhu naleznete na 381 stranách knihy Tirza.

Objednejte si knihu hned teď v internetovém knihkupectví Kosmas.cz se slevou 15%.

Napište vlastní komentář

Četli jste knihu Tirza?
Tak neváhejte a napište vlastní komentář. Podělte se s ostatními čtenáři o své hodnocení.
Hodnocení
výborné
Nadpis recenze *

Váš komentář *

Vaše jméno

Město

Nejprodávaněj±í knihy
v±echny nejprodávaněj±í tituly
Kmenoví autoři
v±ichni kmenoví autoři
 
Brzy vyjde
v±echny připravované tituly
ARGO spol. s r.o.
Milíčova 13, Praha 3
tel.: +420 222 781 601

  Pokročilé hledání zasílání novinek