Kniha Boletus arcanus - obálka

Boletus arcanus

Autor: Urban Miloš

Doporučená cena: 348,- Kč

přejít na detail knihy

Ukázka z knihy

Ze stromů kapala voda, v nasáklé půdě jsem našlapoval zcela tiše. Potkal jsem několik houbařů, pospíšili si, odbyli si to ráno a před víkendem. Ve tvářích měli špatně skrývanou radost a v košících samé hřiby, edulis, pulverulentus, reticulatus a samozřejmě badius, hnědý plevel, který po vydatných deštích roste snad všude mimo městská centra.
Nevšímal jsem si hub a stoupal do prudkého svahu, k černým kamenům v oboře. A pak jsem oboru uviděl, jenomže vypadala jinak. Starý plaňkový plot byl nahrazen novým, dva metry vysokým zahradním pletivem.
Přelezl jsem vcelku snadno, plot byl nedostatečně vypnutý a ohýbal se, sloupků bylo málo, celé to kovové veledílo budilo dojem, že bylo postaveno narychlo a bez možnosti dostat sem pořádnou techniku. Ostatně jsem tady na spodní straně nikde neviděl stopy po pneumatikách; v tak prudké stráni by neobstál ani terénní automobil, ani malý traktor. Ohrazovači si museli materiál dotáhnout sami.
V pletivu po mně zůstala široká nálevkovitá proláklina, propadající se dovnitř obory. Podíval jsem se na ruce, které jsem si tu posledně tak poničil. Dlaně byly zdravé a čisté, jako by je nikdy nepoznamenal jediný šrám a dokonce ani mozol.
Les voněl hlínou a pomalým, nekonečným hnitím. Tam, kde divoká prasata rozryla zem, ukazovala se v černém loňském listí bílá houbová vlákna podobná naškrobeným a záměrně pocuchaným nitím s tisícovkou uzlíků. Omotávala se kolem kořenů stromů, cizopasila na nich a právě teď, před mýma lidskýma očima, které jsou příliš slabé a rychlé, než aby to dokázaly zaznamenat, nasávala do sebe vodu a vyháněla do výšky plodnice, aby se miliony výtrusů mohla dále množit.
Šel jsem podle vyrytých brázd, místy podivně symetrických, jako by je nevytvořila zvířata hledající potravu, ale lesníci provádějící drenáž. Páchlo to tu hnojem, v temné hlíně se leskly černí a zelení, pomalu lezoucí brouci a nevšímali si maličkých mravenců, kteří v marné snaze je zastavit přebíhali těsně před jejich tykadly a kusadly i po tvrdých zaoblených krovkách.
Pak jsem se musel zastavit a zalitovat, že s sebou nemám fotoaparát. V kulaté černé vyrýplině, co se podobala hluboké kuchyňské pánvi, ležely tři hmyzí mrtvolky. Jeden bělásek, jeden křižák a jeden sršeň. Musely tu být už pár dní, divoké prase je odkrylo ještě předtím, než oboru nově ohradili. Kadávry připomínaly sbírku vyšinutého entomologa, ale oplétala je a prorůstala jimi tenká bílá vlákna. Z motýla navíc trčel černý výhonek podobný hřebíku. Otevřel jsem nožík, odhrnul z motýla kousky hlíny a chlupaté tělíčko našikmo rozřízl. Na ostří nože ulpěla mazlavina podobá kaviáru - právě z ní se zvedal černý bodáček s náznakem hlavičky. Ucítil jsem plíseň.
Očistil jsem nůž, pitvání pavouka a sršně jsem si odpustil. O pár metrů dál vyrážel ze země černý stonek s podlouhlou hlavičkou. Došel jsem na to místo, plodnice mi sahala ke koleni. Hrábl jsem nožem do země, odkopal hlínu špičkou boty a odkryl šedé ptačí křídlo.
Housenice bylo vidět všude kolem, napočítal dalších dvanáct výhonků housenice, tři skoro dvakrát vyšší než tenhle. Zase jsem ptáka zahrabal a pokračoval zvířecí stezkou vzhůru. Dříve než špičaté černé kameny jsem uviděl klobouky hřibů kolem nich. Byly jich desítky a některé se draly ze země v celých trsech.
Na okamžik mě napadlo, abych se otočil a nejkratší cestou utekl z lesa pryč a nikdy se sem nevrátil a pokusil se na Paquinův hřib zapomenout.
Potom jsem vykročil onomu kolosálnímu úlovku vstříc a svlékl si větrovku. Už dříve mi posloužila jako náhradní houbařská taška a častým praním byla poničená. Tentokrát jsem byl připraven obětovat ji úplně.
Napočítal jsem padesát dva kousků. U některých bylo sporné, jestli je plodnic víc, anebo je jenom jedna; hlavičky i nohy hříbků tvořily siamské srostlice. Parádním úlovkem byl trs sedmi plodnic, podobný skalničce nebo artyčoku. Opatrně jsem naskládal houby do tašky a větší část svázal do větrovky, ale už teď, minuty po odříznutí, se některé scvrkly a začaly tmavnout, zatímco na jiných se srážely kapky vody jako na poupatech čerstvě nařezaných růží. Všechny houby byly jednoho druhu - toho Paquinova - ale všechny byly skoro bílé. Albická varianta, nepochybně tu měly málo sluníčka.
Vrátil jsem se k poškozenému plotu, pověsil bundu i tašku na spletený drát a prolezl přes proláklinu na druhou stranu. Pak jsem scházel po pěšině a liboval si, jak je les prázdný, když jsem dole u svého modrého auta zahlédl jiné, červené - i na tu vzdálenost to bylo strašidelně hranaté, patrně ruská lada -, a pak i dva houbaře, jak se s košíky v rukou s funěním a hekáním a klením u huby drápou do prudkého kopce.
Muž byl zavalitý. Hnědobílé maskáčové kalhoty a zelená vojenská bunda, ale i beztvarý plátěný blembák s nápisem Škoda-auto, co mu dřepěl na příliš velké hlavě, mu dodávaly naštvaný militantní vzhled. Žena byla hubená, s rukama jako motyky. V teplácích a s šátkem uvázaným pod bradou vypadala jako členka zemědělského družstva. On mě uviděl a zarazil se. S otevřenou tučnou hubou zíral na ranec, co jsem si nesl přes rameno, a navíc se mi na lokti houpala naditá taška. Zašmátral za sebe, buď hledal oporu, nebo svou družku, aby se taky koukla na toho městsky ohozeného vetřelce, nepochybně Pražáka, který jim vysbíral les, než se oni vyhrabali z postele, dali si po snídani kafe a dosoukali se ve své zahnojené plechovce k lesu.
Jenomže ženská byla čiperná. Vůbec nestála za chlapem, jak se domníval, ale skláněla se o pár metrů dál k parádní houbě, čouhající z borůvčí jako bójka z mořských vln. A hned ji ušmykla a vítězně zvedla nad hlavu.
Právě jsem doškobrtal až k chlapovi a málem mu po blátě uklouzl přímo pod nohy. Zvedl košíček před sebe, jako by to byl štít, a chtěl něco říct, ale já se mu vyhnul, udělal pět dlouhých kroků k jeho paní, prohodil „ukažte, milostivá, to je neuvěřitelné, můžu se podívat,“ a když zaváhala, zda má dát trofej k prohlédnutí neznámému týpkovi, vyškubl jsem jí houbu z ruky a utíkal napříč strání k jeřábovému mlází.
Vyrazili za mnou a dožadovali se policie, vzdali to po nějakých sto metrech. Schoval jsem se za koláčovitý kořen vyvráceného smrku a pořádně si houbu prohlédl. A viděl jsem, že jsem se nemýlil: byl to odhadem dvoukilový, skoro třiceticentimetrový paquin s duhovým probarvením na třeni pod dokonale klenutou světlehnědou hlavou.
Byl jsem z toho nadšený zklamaný zároveň, především rozčilený. Zázračná houba tedy neroste jenom v oboře, i když se ji někdo - hádal bych na mladého Smolu - namáhal obehnat drátěným plotem. Paquinův hřib tedy bude tedy k nalezení i jinde, a možná nejen v okolí hradu Houska.
Obloukem jsem sešel k autu, žádný z těch dvou venkovanů nebyl v dohledu, tak jsem nasedl do fiata a odjel. U závory stála ještě další čtyři auta, passat ani jediný.
Cestou do Prahy jsem si pouštěl vypálené cd se songy staženými z You Tube a opakoval si znova a dokola skladbu
I Can Hardly Wait, jednou v originále P J Harvey, pak v cover verzi Juliette Lewis. Zvažoval jsem a počítal, co všechno asi můžu za zázračné houby chtít, až je předhodím hladové Emilii.
A co si za to nakonec koupím.
Ale jako vždycky, šlo to pak trochu jinak, než jsem měl v plánu.

… pokračování příběhu naleznete na 306 stranách knihy Boletus arcanus.

Objednejte si knihu hned teď v internetovém knihkupectví Kosmas.cz se slevou 15%.

Napište vlastní komentář

Četli jste knihu Boletus arcanus?
Tak neváhejte a napište vlastní komentář. Podělte se s ostatními čtenáři o své hodnocení.
Hodnocení
výborné
Nadpis recenze *

Váš komentář *

Vaše jméno

Město

Nejprodávaněj±í knihy
v±echny nejprodávaněj±í tituly
Kmenoví autoři
v±ichni kmenoví autoři
 
Brzy vyjde
v±echny připravované tituly
ARGO spol. s r.o.
Milíčova 13, Praha 3
tel.: +420 222 781 601

  Pokročilé hledání zasílání novinek