HHhH

Pokud máte zájem přečíst si úvahy autora o vlastním díle a touhu s ním uvažovat o samotném textu potenciální knihy zvolte tuto knihu. Bohužel je nutno říci, že by jistě šlo o knihu velmi dobrou, pokud by z knihy vynechal 60% svých úvah o tom jak co napsat a raději napsal skutečnou knihu HHhH. Měla by totiž spád a čtenáře by vtáhla do děje. Nestala by se pro něj nudnou a nemusel by se dovídat nesmysly jako že hokejista Dominik Hašek je Čech, když kniha je o něčem úplně jiném.

To mi bylo asi deset let/jsem ročník 1959/a pak už mne a mého staršího bratra provázela heydrichiáda celým mým životem...Miroslav Ivanov,Jaroslav Andrejs,Jaroslav Čvančara,Jiří Šulc. I film Atentát.Laurent Binet mne překvapil,příjemně překvapil.Pěkně ten mladý Francouz popsal naše i německé vztahy v dějinách,poučení pro nás,co jsme dávno chodili na hodiny dějepisu...nu,pane Binete,i ten pravý mercedes se již našel! Bravo,pište,pište,pište.

Souhlasím s předchozím názorem. Kdo od knihy očekává nějaké převratné a nové informace o atentátu, Heydrichovi nebo parašutistech, tak to číst nemusí. Kdo však chce přečíst experimentální román a účastnit se společně s autorem na odkrývání a procesu tvoření příběhu, tak ten ať neváhá.

Hhhh je kniha, která si bezpochyby Goncourtovu cenu pro literární prvotinu zaslouží. Je to také jedna z mála knih, která mě v posledních letech oslovila. Mimojiné proto, že za 8 let, co ve Francii žiji, jsem poznala jen velice málo Francouzů, kteří by byli tak fascinováni Čechy a Slovenskem jako Laurent Binet. A právě tato fascinace, tento pohled zvenčí na jeden ze zásadních momentů české historie je pro román velkým přínosem, a měl by zasáhnout právě českého čtenáře. Při čtení nesmíme zapomenout, že kniha Hhhh je románem, a ač autor během více než 10 let psaní provedl rozsáhlé rešerše o atentátu a o válečné době, výsledek se nemůže měřit s odbornou literaturou na toto téma. A není to ani cílem. Přínos knihy je v něčem úplně jiném, a sice v experimentaci s žánrem románu, který autor považuje za sterilní a který jeho zásluhou zažívá nemalé oživení. Pasáže, které prokládají popis klasického děje a které nám odhalují autorovy myšlenky z doby psaní románu nejenže nejsou otravnými úvahami, ale právě stěžejním bodem románu. V osobě autora a vypravěče se prolíná minulost s přítomností, neboť minulost je vždy jen otázkou úhlu pohledu a interpretací, kterou jí dává přítomnost. Úvahou nad literárním žánrem a historií kniha dostává nové, osobní obrysy, a není pouze dalším historickým románem na pultech knihkupectví. Knihu vřele doporučuji, nicméně po přečtení ostatních příspěvků přidávám malou poznámku: vyhněte se jí, pokud čekáte a) odbornou literaturu nebo b) klasický román, kde autor vystupuje jako pouhý vypravěč odsunutý do pozadí svého příběhu.

Poměrně dlouho jsem čekala, kdy se kniha rozjede, nakonec jsem pochopila, že se tak nestane. Úvahy autora mě otravovaly a kniha mi více přišla o něm, co všechno zjistil (nic nového),více o Heydrichovi než o událostech a lidech, kterým chtěl vzdát poctu (nicméně je všechny nechtěl jmenovat).