Příšerné příběhy strýce Montaguea

Pokud svým dětem budete o prázdninách číst Příšerné příběhy strýce Montaguea, možná je nikdy nenapadne lhát ani krást, dokonce ani vraždit. (...) Malý Edgar je bledý jedináček, hrátky s ostatními dětmi ho moc nezajímají a rodiče se mu příliš nevěnují. (...) Tady nastupuje tradice anglické literatury pro děti. Pro českého čtenáře zvyklého na všechny ty sladké Makové panenky a přihlouplé Krtečky to může být objevný šok. Pracuje se tady s duchařskou rovinou a navazuje se na nikoho menšího než mistra Edgara Allana Poea. Děti se učí rozlišovat mezi skutečností a představami a zároveň je dodržován základní smysl vyprávění pohádkového příběhu. Ten netkví až tolik ve vymýšlení fantaskních světů, ale především v předávání morálního poselství. Pokud budeš krást, lhát, zabíjet nebo ubližovat, budeš potrestán. A trest bude ve velké většině případů nejvyšší. Že je to příliš kruté? Příliš nebezpečné vyprávět příšerné příběhy dětem? Naopak. Většina pohádek měla v minulosti právě tenhle smysl. Připravit děti na to, že svět není jednoduché a světlé místo k životu. Číhá zde bezpočet nástrah a vábení zla, které je vždycky rafinovaně vynalézavé.