Kniha Modrý měsíc - obálka

Modrý měsíc

Nesmrtelní 2. díl

Autor: Noëlová Alyson

Doporučená cena: 269,- Kč

přejít na detail knihy

Ukázka z knihy

„Hádej, kdo je?“

Haven mi usilovně tiskne vlhce lepkavé dlaně k tvářím, přičemž

mi na kůži zůstává šmouha patiny z hrany jejího prstýnku s lebkou.

A i když mám zakryté a zavřené oči, vím, že si načerno obarvené

vlasy rozčísla uprostřed na pěšinku, černý vinylový korzet má natažený

přes rolák (v souladu s našimi školními pravidly oblékání),

na funglnové sukni z černého saténu, dlouhé až na zem, už má

dole u lemu díru, protože si ji přišlápla špičkou svojí martensky,

a její oči působí, jako by byly zlaté, ale je to jenom tím, že nosí

žluté čočky.

Taky vím, že její táta ve skutečnosti není na „služebce“, jak říkal,

osobní trenér její máti je daleko víc „osobní“ než „trenér“ a mladší

brácha jí zlomil cédéčko Evanescence, ale bojí se jí to říct.

Nic z toho ale nevím proto, že bych po tom slídila nebo ji špehovala,

nebo snad že by mi to řekla. Vím to, protože jsem jasnovidka.

„Dělej! Hádej! Už bude zvonit!“ řekne, hlas nakřáplý, drsný, jako

by vytáhla krabičku denně, i když kouřit zkoušela zatím jednou.

Zdržuju to a snažím se přijít na někoho, s kým by asi tak nejmíň

chtěla, abych si ji spletla. „Hilary Duffová?“

„Eé. Další pokus!“ Ještě víc mě mačká, netuší, že nepotřebuju nic

vidět, abych všechno věděla.

„Tak teda paní Marilyn Mansonová?“

Zasměje se a pustí mě, načež si nasliní palec a chystá se mi setřít

ušmudlané tetování, které mi udělala na tváři, ale já ji plesknu

přes ruku. Ne že by se mi hnusila představa jejích slin (vím totiž,

že je zdravá), ale nechci, aby se mě znovu dotkla. Dotek toho moc

odhalí, hrozně mě to vyčerpává, a tak se tomu snažím za každou

cenu vyhnout.

Drapne mě za kapuci mikiny a strhne mi ji z hlavy, pak nevěřícně

zamžourá na moje sluchátka a zeptá se: „Co to posloucháš?“

Sáhnu pro iPod do kapsičky, jaké jsem si našila do všech svých

mikin, abych před zraky profesorského sboru skryla všudypřítomné

bílé kabílky, načež jí ho podám a dívám se, jak s očima navrch hlavy

říká: „No ty jo! Teda hlasitějc už by to nešlo? A kdo je to?“ Kinklá

iPodem mezi námi, takže obě slyšíme, jak Sid Vicious vyřvává něco

o anarchii v Británii. A musím říct, že ani nevím, jestli je Sid pro,

nebo proti. Vím jen, že je skoro dost uječený na to, aby dokázal

otupit moje přehnaně zbystřené smysly.

„Sex Pistols,“ řeknu, s lupnutím iPod vypnu a vrátím do své tajné

přihrádky.

„Nechápu, žes mě vůbec slyšela.“ Usměje se přesně ve chvíli, kdy

zazvoní zvonek.

Já ale jenom pokrčím rameny. Nepotřebuju poslouchat, abych slyšela.

Ne že bych se o tom ale zmínila. Řeknu jí jenom, že se uvidíme

u oběda, a zamířím do třídy, vezmu to přes školní dvůr a udělá se

mi zle, když vycítím, jak se za ní plíží dva kluci, přišlápnou jí lem

sukně a ona kvůli nim div neupadne. Ale když se otočí a udělá na

ně ďábelské znamení (vlastně ne doopravdy ďábelské znamení, jenom

něco, co si vymyslela) a upře na ně ty svoje žluté oči, hned se

stáhnou a dají pokoj. A já si vydechnu úlevou a procpu se do třídy,

protože vím, že přetrvávající energie Havenina doteku zanedlouho

pomine.

Zamířím ke svému místu v poslední lavici, cestou se vyhnu kabele,

kterou mi Stacia Millerová schválně nastrčila do cesty, a zároveň

ignoruju její „Sráá-áči!“, které mi jako serenádu polohlasně věnuje

každý den. Pak sklouznu na židli, vyndám z tašky knížku, sešit a pero,

zastrčím si do uší sluchátka, zase si natáhnu kapuci přes hlavu,

hodím svůj báglík na prázdné místo vedle sebe a čekám, až se zjeví

pan Robins.

Pan Robins chodí vždycky pozdě. Hlavně proto, že si mezi hodinami

rád sem tam přihne ze své stříbrné placatice. Ale je to tím, že

jeho žena na něj věčně ječí, dcera si o něm myslí, že je k ničemu,

a jemu se vlastní život pěkně příčí. Tohle všechno jsem se dozvěděla

první den na téhle škole, když jsme se omylem dotkli rukama při

předávání přestupního potvrzení. Takže teď, kdykoliv mám něco

odevzdat, nechávám mu to na kraji stolu.

Zavřu oči a vyčkávám, prsty nenápadně vklouznu pod mikinu

a přepnu muziku z uřvaného Sida Viciouse na něco tiššího, jemnějšího.

Když jsem teď ve třídě, všechen ten hlasitý rachot už není

potřeba. Chabá intelektuální výměna mezi studenty a učiteli okultní

energii nejspíš poněkud potlačuje.

Nebyla jsem vždycky ujetá. Bývala jsem normální dospívající holka.

Holka, co chodila na školní plesy, zamilovávala se do slavných hvězd

a tolik si potrpěla na svoje blonďaté vlasy, že by ji ani nenapadlo

stáhnout si je do ohonu a schovat pod vytahanou mikinu s kapucí.

Měla jsem mámu, tátu, mladší sestru Riley a miloučkou zlatou labradorku

Sasanku. Bydlela jsem v hezkém domě, v dobré čtvrti, ve

městě Eugene v Oregonu. Byla jsem oblíbená, šťastná a nemohla

jsem se dočkat, až mi začne střední škola, protože jsem to zrovna

dotáhla na hlavní roztleskávačku univerzitního týmu. Nic mi v životě

nechybělo a chtěla jsem modré z nebe. A i když to poslední je

totální klišé, ironií osudu je to taky pravda.

Nicméně pokud jde o mě, znám tohle všechno jenom z doslechu.

Protože jediná věc, kterou si od té nehody dokážu jasně vybavit, je

umírání.

Měla jsem to, čemu se říká klinická smrt, tedy že člověk „jako“ umře.

Až na to, že v tomhle jsou odborníci vedle. Protože, řeknu vám, to

nebylo žádné „jako“. Prostě v jednu chvíli jsme s mladší ségrou Riley

seděly na zadním sedadle tátova teréňáku, Sasanka měla hlavu

položenou u Riley na klíně a jemně mi bušila ocasem do nohy,

a najednou se nafoukly všechny airbagy, auto bylo na mraky a já se

na to všechno dívala zvnějšku.

Zírala jsem na tu spoušť – vysypané sklo, dveře napadrť, přední

nárazník svírající borovici ve smrtonosném objetí – nechápala jsem,

co se stalo, a jenom jsem doufala a modlila se, aby se z toho všichni

ostatní taky dostali. Potom jsem zaslechla známý štěkot, a když jsem

se otočila, uviděla jsem je všechny, šli po nějaké pěšince a Sasanka,

která šla vpředu, vrtěla ocasem.

Šla jsem za nimi. Nejdřív jsem se rozběhla a zkusila je dohonit,

pak jsem ale zvolnila, že se trochu cournu. Měla jsem chuť projít se

tou ohromnou voňavou loukou plnou pulzujících stromů a kytek,

které se chvěly, zavřít oči před závratnou lehkou mlhou, ve které se

všechno odráželo a zářilo a tetelilo se.

Říkala jsem si, že to bude jenom chvilka. Že se co nevidět vrátím

a najdu je. Ale když jsem se konečně otočila, akorát jsem je zahlédla,

jak se usmívají a mávají a přecházejí přes nějaký můstek, trvalo to

sotva pár vteřin, než všichni zmizeli.

Propadla jsem panice. Všude jsem je hledala. Pobíhala jsem sem

tam, ale všude to vypadalo stejně – teplá, bílá, zářivá, rozechvělá,

krásná, pitomá, věčná mlha. A já padla na zem, zimou mi naskočila

husí kůže, celé moje tělo se třáslo, brečelo, ječelo, proklínalo, prosilo,

slibovalo věci, o kterých jsem věděla, že je nikdy nedokážu splnit.

A pak jsem uslyšela, jak někdo říká: „Ever? Jmenuješ se tak, ne?

Otevři oči a podívej se na mě.“

Jen nerada jsem dotápala zpátky na zem. Zpátky tam, kde byla

jenom bolest a trápení a palčivá mokvavá rána na mém čele. A upřela

jsem zrak na kluka, který se nade mnou skláněl, podívala jsem se

mu do tmavých očí a zašeptala jsem: „Ano, Ever,“ načež jsem zase

omdlela.

… pokračování příběhu naleznete na 264 stranách knihy Modrý měsíc.

Objednejte si knihu hned teď v internetovém knihkupectví Kosmas.cz se slevou 15%.

Napište vlastní komentář

Četli jste knihu Modrý měsíc?
Tak neváhejte a napište vlastní komentář. Podělte se s ostatními čtenáři o své hodnocení.
Hodnocení
výborné
Nadpis recenze *

Váš komentář *

Vaše jméno

Město

Nejprodávaněj±í knihy
v±echny nejprodávaněj±í tituly
Kmenoví autoři
v±ichni kmenoví autoři
 
Brzy vyjde
v±echny připravované tituly
ARGO spol. s r.o.
Milíčova 13, Praha 3
tel.: +420 222 781 601

  Pokročilé hledání zasílání novinek