Příběhy jedné noci

Uchvácení knížkou, kterou čtete. Hltáte každou větu a cítíte, že každá má v knize své místo, že právě bez ní by to nebylo ono. Pocit, že celá knížka je naprosto skvělá, stále objevujete něco nového, vztahy, souvislosti, které by se mohly týkat právě vás. Žádná slabší místa, která by člověk musel přetrpět, aby byl odměněn tímhle vším. A právě taková tahle knížka není. Celou dobu jsem bojovala s nudou (ano, přímo s nudou) a nutila se číst dál s očekáváním, že 'to' třeba přijde. Občas se objevilo pár takových záblesků, nečekané chování postav, situace, kdy se nižší lidské pudy dostávají napovrch a děsí ty, co nic netuší. Jenže tyhle momenty jsou proložený strašně dlouhými, nudnými pasážemi. Přišlo mi to hrozně těžkopádný. Rádoby plný symbolů, mnohoznačnosti, ale výsledkem je ubíjející rozplizlost. Ta lepší místa mi trochu připomínala Iana McEwana, takovou tu syrovost, samozřejmost, se kterou popisuje drobný lidský zvrácenosti. Ale McEwan je fakt jiná třída. Pár věcí si z téhle knížky taky vezmu, to ano, ale celkově nic moc.