Ohlasy

Pokud svým dětem budete o prázdninách číst Příšerné příběhy strýce Montaguea, možná je nikdy nenapadne lhát ani krást, dokonce ani vraždit. (...) Malý Edgar je bledý jedináček, hrátky s ostatními dětmi ho moc nezajímají a rodiče se mu příliš nevěnují. (...) Tady nastupuje tradice anglické literatury pro děti. Pro českého čtenáře zvyklého na všechny ty sladké Makové panenky a přihlouplé Krtečky to může být objevný šok. Pracuje se tady s duchařskou rovinou a navazuje se na nikoho menšího než mistra Edgara Allana Poea. Děti se učí rozlišovat mezi skutečností a představami a zároveň je dodržován základní smysl vyprávění pohádkového příběhu. Ten netkví až tolik ve vymýšlení fantaskních světů, ale především v předávání morálního poselství. Pokud budeš krást, lhát, zabíjet nebo ubližovat, budeš potrestán. A trest bude ve velké většině případů nejvyšší. Že je to příliš kruté? Příliš nebezpečné vyprávět příšerné příběhy dětem? Naopak. Většina pohádek měla v minulosti právě tenhle smysl. Připravit děti na to, že svět není jednoduché a světlé místo k životu. Číhá zde bezpočet nástrah a vábení zla, které je vždycky rafinovaně vynalézavé.

(...) Kdo si bude chtít po roce zase přečíst "něco hezkýho", co nebude ale "moc tlustý", a taky to pak bude moci dát k dobrému, až přijde horká intelektuální chvilka v nějaké společnosti, ten jistě neudělá chybu. Navíc když román již před osmi lety zfilmoval Tim Burton. (...) Velká ryba je zkrátka souborem historek, v nichž se vypravěčův otec, Edward Bloom - ano, odysseovská narážka -, mytizuje. A jelikož jsme v Americe, má to hodně společného s americkým snem. Jde zde tedy o to, dostat se do velkého světa, mít úspěch, zvítězit. Mít peníze, dům, dívku, kterou si člověk vybojuje mezi jinými nápadníky... Tyto bohatýrské historky jsou ale podávány velmi sympatickým tónem, navíc je zde často otec vypravěčem ironizován jako ten, kdo pořád opakuje tytéž vtipy a kdo se z mytického hrdiny, jímž se stal díky svým vyprávěnkám, proměnil v umírajícího starce ležícího v pokoji pro hosty - to s ohledem na klidné usínání své manželky, budoucí vdovy...

Civilizační vzestupy jsou vždy spjaty s finančními inovacemi. S jejich boomem pak přichází obecné zlepšení životní úrovně – a potom pád. Ať už je to válka, či "jen" ekonomická krize s nevyhnutelnou redistribucí moci a výměnou elit. Takto popisuje finanční dějiny světa v brilantní krize Vzestup peněz. Finanční dějiny světa britský historik Niall Ferguson. (...) Paradoxně autor knihy předpovídá budoucí pád mnohem přesněji, než oslavovaný "doktor zkáza" Nouriel Roubini. Na uvedených případech cykličnosti finančních inovací je zřejmé, že vynálezy typu hypotečních derivátů nutně musely vést nejprve k rychlému pokroku (který svět zažil v posledních letech před krizí), pak ale k neméně rychlému pádu. Přesto čtenář jedné z nejlepších popularizačních ekonomických knih posledních let neupadne do deprese: podle Fergusona pokrok ve finančním světě kopíruje evoluci, jen v rychlejším časovém sledu. Navíc "příčinou chudoby nejsou banky či finanční inovace, ale jejich nedostatek."

(...) Marná sláva, Kerouac se tu skutečně – jak se sám později vyjádřil – skrze své psaní dostal až "na pokraj jazyka, kde se o slovo blábolivě hlásí podvědomí". O moc dál už to asi nejde. Vize Codyho lze s čistým svědomím doporučit ještě z jednoho důvodu: kvůli překladu Josefa Rauvolfa. Kerouakův originál je na převod mimořádně náročný – aby překladatel jeho nárokům dostál, musí se bezpečně orientovat v americké literární historii i ve spletité mytologii beat generation, již zejména sám Kerouac usilovně vytvářel; musí být s to rozšifrovat autorovy přečetné aluze a narážky; musí se umět vyrovnat s Kerouakovou téměř maniakální posedlostí rytmem a slovními hříčkami; musí stejně suverénně ovládat nejvyšší i nejnižší lexikální vrstvy atd. Se všemi těmito (a mnoha dalšími) úkoly si Rauvolf poradil přímo bravurně; dlouhých devět let, po něž s přestávkami Vize Codyho překládal, je na textu znát: nebyl to promarněný čas.

Ihned po otevření knihy je jasné, že čteme Urbana. Ovšem přitom jiného. Urban se vždy snaží neopakovat se, ale přitom být stejný. Někdy je to tuhý boj, ovšem daří se mu ho vyhrávat. Ve své nové knize se však vydal cestou zcela jinou. Úsporný styl a jednoduché větné stavby jsou v jeho románech novinkou. Cestičku k nim si pomalinku vyšlapával ve své novele Michaela. V Boletu arcanu ji však dovedl k dokonalosti. Kniha se čte rychle, věty plynou jakoby nic a přitom je toho v nich tolik skryto. Jako vždy ne každý čtenář bude schopen na poprvé odkrýt veškeré odkazy zakomponované v textu. Urban již několikrát dokázal, že umí vzít zdánlivě jednoduchý příběh a vystavět z něho text s mnohonásobným přesahem. Nejinak je tomu i v novém románu.